Jolanina matka má pro Maxefantastický námět
Přestože šel Max spát nezvykle brzy, nebyl ráno vůbec schopen vstát; zmeškal dokonce i snídani. Když konečně z postele vylezl, zbývalo do oběda už jen půl druhé hodiny. Nerozhodně pohlédl z okna: Aschenbach, s rukama sepjatýma v klíně, se díval ven, spokojen, že je zase tady, potřásaje nespokojeně hlavou nad vlastní kolísavostí, nad tím, že neví, co chce. Nemělo smysl chodit na pláž, a tak si řekl, že zbytek dopoledne stráví u hotelového bazénu.
Až na dva stařičké německé manžele a krátkovlasou hubenou Maďarku s asi pětiletým synem u bazénu nikdo nebyl. Zaplaval si a potom si četl. Vypsal si pár vět, které mu připadaly chytré:
Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa. Nebo: Je uklidňující, když spisovatel neuvažuje v kategoriích národ-lid, ale v kategoriích podmět-přísudek.
Nebyl už schopen číst dál; odložil knihu na rozpálené dlaždičky, lehl si a zavřel oči.
Po chvíli ucítil, že mu kdosi stojí ve slunci. Jolanina matka.
Přestože k tomu neměl žádný objektivní důvod, posadil se s postřehnutelným úlekem a s opožděným úsměvem ji pozdravil.
„Mohu na chvíli k vám?“ ukázala Jolanina matka na nejbližší lehátko.
„Samozřejmě.“
Rychle vstal a rozložil ho.
„Copak že nejste na pláži?“ prohodila Jolanina matka konverzačně, zatímco si rozkládala velký froté ručník.
„Vstával jsem poněkud pozdě,“ přiznal opatrně Max.
„Jolana spí ještě teď,“ informovala ho Jolanina matka a chápavě na něj zamrkala. „Utancoval jste ji k smrti.“
Max se omluvně usmál.
„Prý jste na ni celý večer mluvil rusky,“ smála se Jolanina matka. „To byla asi dost divoká párty?“
„Vcelku vydařená.“
„Překvapuje mě, že vaše generace ještě mluví rusky. Kde jste se to naučil?“
Max skromně pokrčil rameny.
„Ale nebojte se,“ smála se Jolanina matka, „nepřišla jsem vás rozhodně vyslýchat… Nevím, jestli vám to Jolana říkala, ale já jsem moderní matka.“
Maxův pohled měl Jolanině matce naznačit, že si toho již dávno dobře všiml.
„Ale o něčem bych s vámi mluvit chtěla – mám pro vás totiž vynikající námět.“
„Opravdu?“
„Chcete si to poslechnout?“
„Samozřejmě,“ řekl vážně Max. „Vynikajících námětů není nikdy dost.“
„Nerada bych vám to ovšem jakkoli vnucovala…“
„To je v pořádku. Rád si to poslechnu.“
Jolanina matka pravila, že by tím Maxe přirozeně neotravovala, kdyby nebyla pevně přesvědčená, že je to námět na velký společenský román. Román o přátelství, zradě a chorobné posedlosti vládnout. Román o člověku, který přečetl Souostroví Gulag pouze proto, aby se poučil o praktikách vládců. Jednoho takového zná prý bohužel osobně – říkejme mu třeba Nestor. Kdysi byl přítelem jejich rodiny. Ona i její muž mu po revoluci pomáhali, aby se v podniku, kde oba pracují, stal ředitelem. Byl sice komunista, zatímco ona i její muž jsou celoživotní nestraníci, ale byl zároveň schopný a měl zajímavé nápady – a ona a její manžel zkrátka nechtěli být jako oni. Dalo jim to dost práce, ale nakonec se to podařilo. A jak se jim Nestor odvděčil? Nejprve vyštval z podniku ji – a nyní vyhodil i jejího muže. Výpověď mu poslal jako dárek k pětapadesátým narozeninám.
Max sice cítil, že je to téma, které má aktuálnost i jistou naléhavost, ale od počátku mu bylo jasné, že žádný román na toto téma nenapíše. Jednak mu bylo naprosto cizí vzít nějaká fakta, jakkoli třeba zajímavá a naléhavá, a ta potom v knize takzvaně zbeletrizovat; dále mu připadalo, že vůbec nejlépe by se tento skutečný příběh uplatnil v nějaké dobré, věcně napsané reportáži; a konečně moc dobře věděl, že téma, o kterém píše, potřebuje mít vždy alespoň zčásti prožité, a nedovedl si proto představit, že by se jeho román mohl odehrávat v jakési divizi varného domácenského skla.
Trochu šetrněji to Jolanině matce řekl.
„Já vám to opravdu nevnucuju,“ řekla Jolanina matka s úsměvem, za nímž se skrývalo zklamání. „Jenom to zvažte.“
Nakonec se dohodli, že Jolanina matka to Maxovi hodí na papír.