Maxova osobnostje tragicky rozpolcena!

Max chtěl během odpolední siesty psát, ale namísto toho během odpolední siesty dvakrát onanoval.

Jeho osobnost byla tragicky rozpolcena.

Kdyby Pamela byla jenom nesmírně hloupá – což zcela nepopíratelně byla – mohla být jenom milou inspirací pro Maxovy oblíbené slovní hry, jenže ona byla zároveň i nesmírně přitažlivá, čímž se zároveň stávala mučivou inspirací pro Maxovy – ponižující, leč neméně oblíbené – hry autoerotické.

Dlouhé hodiny se jí v duchu zuřivě vysmíval – a dlouhé hodiny po ní zoufale toužil.

Každá její věta, každé její slovo by za normálních okolností představovaly pro Maxe snadné a vděčné přihrávky na smeč, ale on je – k vlastnímu údivu i rostoucímu zklamání přítomného publika – ani jedenkrát nevyužil. Měl ty perfektní přihrávky Pameliných povrchňoučkých pitominek na dosah ruky, ale nedokázal do nich uhodit. Jeho hráčské sebevědomí klesalo stejně rychle jako jeho reputace u diváků – Pamelu, jakkoli to zní paradoxně, nevyjímaje – a tím, jak sám dobře věděl, klesala i pravděpodobnost, že by tak špatný smečař, tak nudný patron mohl onu krásnou dívku někdy získat.

Stejně dobře však věděl, že prostě nemůže být svůj.

Kdyby se totiž doopravdy pokusil být znovu oslnivě ironický a odzbrojujícím způsobem upřímný a kdyby do některé z těch bezpočetných bublinek blboučkých banalitek efektně a rázně udeřil, holá a pro Pamelu samozřejmě nanejvýš nepříjemná pravda, již by ono duté splasknutí bezpochyby odhalilo, by mu vysněnou cestu do jejího plného výstřihu uzavřela jednou provždy. Chtěl-li si Max uchovat alespoň nějakou naději, že někdy v budoucnu bude snad moci žmoulat v ústech Pameliny sladké růžové bradavky, musel sobě i jí předstírat, že je zajímavá a chytrá.

Takový úkol – uvědomoval si Max – si žádal naprostou negaci prakticky všeho, co kdy četl, napsal nebo si myslel.

Znamenal naprosté, totální sebepopření.

Jenomže ty její bradavky za to fakt stály!