Max má problémy s citáty

Max byl odjakživa zvyklý číst knihy s tužkou v ruce a věty, které ho něčím zaujmou, si vypisovat: především ty o literatuře a o psaní, ale i nejrůznější vtipné nebo chytré úvahy a postřehy o životě vůbec.

V obdobích, kdy se připravoval k psaní nové knihy, se pak k oněm starým poznámkovým papírům často vracel a pod svým špatně čitelným rukopisem – a nejednou i pod skvrnami od kávové lžičky nebo od čokolády – znovuobjevoval dávno zapomenuté myšlenky, z nichž některé, zdálo se mu, s jeho chystaným románem souvisely doslova nápadně. Nadšeně si inkriminované věty zatrhával růžovým zvýrazňovačem, aby je později snáze našel, až je bude – samozřejmě i s uvedením jejich autora – přepisovat do svého románu. Nikdy se nerozpakoval používat citáty jako přiznaný zdroj inspirace; naopak: spatřoval v tom poctivé a v jistém smyslu pokorné přiznání, že se on, Max, opravdu necítí být tím nejchytřejším člověkem na světě, a že se tudíž neostýchá poučit u autorů jiných, moudřejších, kteří to, co chce říct, řekli často už dávno před ním a lépe. Někteří literární kritici ale tvrdili, že za všemi těmi hojnými citáty v Maxových knihách se skrývá pouze absence autorových vlastních myšlenek a že dotyčné citáty nemají jinou funkci než dokázat, že autor všechny ty slavné autory četl (přinejmenším tyto dva citáty, říkal si nyní škodolibě Max, mají ještě docela jinou funkci).

Navzdory podobným kritikám se Max vracel ke svým výpiskům i během příprav na napsání Účastníků zájezdu a na mnoho chytrých věcí narazil i v knihách, které v té době vycházely. Při díle chmurném a nadmíru zodpovědném zachovati si veselost není umění nepatrné, vypsal si kupříkladu z nového vydání Nietzscheho (později dotyčný citát z rukopisu vyškrtl, zčásti kvůli samotnému Nietzschemu, zčásti kvůli té poněkud domýšlivé zodpovědnosti – a podobným způsobem zavrhl ještě několik dalších citátů).

Potom ale objevil dva citáty, které základní myšlenku jeho nového románu vyjadřovaly v tak pregnantní zkratce, že začal dokonce uvažovat, nemá-li je použít jakožto motto:

„Mě láká vyprávěti příběh o věcech lidských, v němž neštěstí a láska se zčásti mísí,“ opsal si z Boccacciova Dekameronu.

Ten se mu hodně líbil.

V obdivovaném i vysmívaném Fulghumovi pak našel tento:

„Vítej, Maxi, do tohoto světa, tohoto neuvěřitelného i děsivého světa.

Vítej do světla i tmy, horka i chladu, dobra i zla.

Vítej do světa lásky i nenávisti, pravdy i lži, časů dobrých i zlých.

Vítej na dlouhé pouti od narození k smrti.

Na tomto světě se může stát cokoli – možné je všechno.

Vítej do společenství lidské rodiny.“

Nakonec však Max nepoužil ani tyto dva. Oba sice skutečně vyjadřovaly jakýsi celkový smysl toho, co by chtěl svým románem říct (a navíc vcelku elegantně shrnovaly Maxovy dosavadní pocity z uplynulé první poloviny onoho pobytového zájezdu s názvem Lidský život), ale na druhé straně nedokázal snést představu toho pohrdavého, zasvěceně vědoucího úsměvu, s nímž by literární kritici jako Josef Vohryzek nebo Michael Špirit bezpochyby hodnotili fakt, že už na samém počátku jeho nové knihy stojí – jak jinak! – zase citát…