Zuzana, Hynek a masmédia

Noc byla na postupu.

Karel na žádost Jardy a jeho rodiny založil do videa kazetu s českým filmem Slunce, seno a pár facek; přístroj z jakéhosi důvodu zprvu nefungoval, avšak Karlovi se záhy podařilo závadu odstranit. Zuzana (na rozdíl od Hynka a některých dalších účastníků zájezdu) byla ráda: přistihla se totiž, že se bůhvíproč bojí, aby se na obrazovce poté, co obraz naskočí, neobjevil náhle její muž.

Ten pocit jí byl nepříjemný, a když se proto namísto Hynkova obličeje objevily titulky ohlášeného filmu, pocítila jakousi neurčitou úlevu. Hynek se sice v masmédiích ve srovnání s předními politiky neobjevoval nijak příliš často (za celé tři roky jeho kariéry mu vyšlo asi patnáct časopiseckých a novinových rozhovorů, asi desetkrát byl v televizi a několikrát též v rádiu, ale rozptýleno do zmíněných tří let to skutečně nebyla četnost nikterak extrémní), ale Zuzana měla přesto dojem, že její muž je v televizi nebo v novinách pořád.

Zčásti to byl optický klam – jednak se zpočátku dívala i na reprízy pořadů, v nichž se Hynek objevil, a jednak jí její známí a kolegové z práce pravidelně vystřihovali každou Hynkovu větu nebo fotku, takže tentýž článek jí obvykle prošel rukama hned několikrát. Nadpisy některých z nich si pamatovala dodnes:

Dotáhnout něco někam, ne sebe někam! říká mladý poslanec…

Dobrý občan by měl dělat víc, než jednou za čas přijít k volbám…

Vojna ze mě udělala manžela…

Dovolte, abych se zasmála. Ha ha ha…

První články mu vystřihovala a zakládala sama. Nad tím úplně prvním – už si nepamatovala, čeho se týkal – s Hynkem dlouho vzrušeně diskutovali. Hodnotili jednotlivé věty, vysmívali se názorům Hynkových oponentů… Bývávalo. Dneska už o jeho článcích ztratila přehled; pokud ví, ty nejdůležitější si vystřihuje a zakládá sám. Věci, které dostávala od kolegů v práci, už ani nečetla – přelétla je očima a šoupla je do drtičky. Dřív se snažila číst noviny pozorně, ale teď nějak ztratila zájem.

Stejně všecko věděl líp než ona, tak co by se namáhala.

Když ale byl v televizi vůbec poprvé, dívali se úplně všichni – Hynek, Jakub i ona.

„A nechcete se radši dívat na dvojce na Krásy Makedonie?“ vtipkoval Hynek s televizním programem v ruce.

Celý zářil. Dokonce otevřel láhev červeného. Ona, vzpomínala si, ležela na gauči, prsty pravé ruky si masírovala kůži na krku (neboť se kdesi dočetla, že tak lze zabránit vzniku dvojité brady), a po celé dvě minuty Hynkova vstupu se nepřetržitě usmívala. I Jakub se vesele šklebil a neustále těkal pohledem mezi otcem skutečným a televizním. Hynek sám se snažil tvářit ironicky, ale jediným výsledkem bylo, že se usmíval jako šťastný idiot.

Zato dneska už svou tvář bezpečně ovládá.

Tenkrát jí to nevadilo. Byla šťastná s ním. Dívala se na svého muže v televizi a líbil se jí. Vypadal úplně jinak než v džínách a svetru, jak byla dosud zvyklá. Chvílemi příliš neposlouchala, co říká, ale sledovala, jak sedí, jeho gesta, oblek, který mu sama vybrala. Dětinsky se s Jakubem smáli, když se Hynek v záběru kamery opakovaně škrábal ve vlasech.

„Viděli jsme včera manžela v televizi,“ říkali jí pak kolegové a známí.

„Já ne,“ odpovídala celý den ironicky, „dívala jsem se radši na dvojce na Krásy Makedonie.“

Ale byla na něho pyšná.