Jací lidé chodí také volit

Po obvodu parkoviště stály bytelné dřevěné stoly; Max se s kávou posadil za nejbližší z nich. Teprve poté si všiml, že z nedalekého odpadkového koše přetéká na zem obvyklá změť zbytků jídel, zmuchlaných ubrousků, plechovek od coca-coly, obalů od nanuků, starých časopisů, pecek od broskví a cigaret.

„Hned se tu cítím jako doma,“ plácl mechanicky při vzpomínce na svůj neuklizený krčský podnájem.

„Vy teda asi moc neuklízíte,“ zasmála se Jituš.

Po noci strávené v autobuse měla přeleželé vlasy.

„Co by uklízel, když je svobodnej,“ řekl žertovně Jarda.

„Jak víš, že je svobodnej?“ řekla Jituš.

Obrátila se přímo na Maxe.

„Nebo jste?“

Max se zasmál.

„Prstýnek nemáte,“ řekla Jituš.

„Asi ho na zájezdy sundává,“ zasmál se Jarda.

Vyčkávali.

„Už skoro rozvedenej,“ vzdal to Max.

„Už rozvedenej?“ řekla Jituš. „Berete to teda hákem.“

„Aspoň nemusí uklízet,“ řekl Jarda. „Má recht.“

„A copak, že se chcete rozvádět?“ zajímala se Jituš. „Teda jestli se můžu zeptat?“

Max se zasmál.

„Házeli si mincí, aby se rozhodli mezi dovolenou na Bermudách a rozvodem,“ řekl Ignác. „Nakonec to vyhrál rozvod, protože dovolená trvá dva týdny, ale rozvod je něčím, co zůstane navždy.“

Jituš se tvářila podezíravě.

„Přiznávám,“ ušklíbl se Ignác. „Řekl to Woody Allen.“

„Kdože?“

„Ále ten herec,“ vysvětlil jí Jarda, „ten brejlatej pošuk. Takovej ten žiďák mrňavej…“

„Jo tenhle,“ řekla Jituš.

Ignác Jardu zamyšleně pozoroval.

„Za takovej výrok by vám měli odejmout volební právo,“ řekl.

Jarda se zarazil a pohlédl na Jituš.

„Dobrej fór,“ řekl nakonec.

„Nemyslel jsem to jako fór,“ řekl Ignác.

Jarda zvážněl.

„Chlapečku,“ řekl s převahou svých pětačtyřiceti let, „nejseš náhodou nějakej moc chytrej?“

„Koho volíte?“ řekl klidně Ignác. „Jen tak mimochodem?“

Díval se přímo do Jardovy neoholené tváře.

„Do toho tobě nic neni!“ řekl Jarda, očividně udiven Ignácovou sebevražednou odvahou. Má třicet kilo i s postelí, říkal si, a přitom provokuje.

„Nech toho,“ řekl Max.

Přestávalo se mu to líbit.

„Takže tajemství,“ řekl Ignác.

„No a?“ řekl Jarda. „To je moje věc.“

„Takže nějaký fašisty.“

Jarda popadl Ignáce za tričko a jediným pohybem ho zdvihl zpoza stolu. Zvrhl přitom Ignácův kelímek s kávou, což jeho spravedlivý hněv ještě posílilo.

„Hele!“ zařval. „Hele!“

Ignácova tvář zůstávala podivně klidná.

Max vstal a uchopil ruku, která držela Ignáce, v zápěstí.

Horečně přemýšlel.

„Ale pánové!“ zvolala Pamela pronikavě. „Jako malí kluci!“

Přivolala tak naštěstí pozornost Oskara a Hynka, kteří rovněž obstoupili politý stůl, aby se seznámili s nezvyklou situací.

„Pusťte ho,“ řekl Jardovi důrazně Oskar.

Jarda váhal. Oskar mu hleděl do očí. Pamela poplašeně těkala pohledem po všech přítomných.

„Vyser se na něj, Jardo,“ řekla Jituš. „Přece se s nim nebudeš srát – vo dovolený.“

Jarda Ignáce přitlačil zpátky na dřevěnou lavici.

„To víš, že se na něj vyseru,“ řekl pohrdavě. „Na buzíka.“

„Vyser se na ně. Uděláme se jenom pro sebe,“ uklidňovala ho Jituš.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ odkašlal si Hynek. „Udělejte se jenom pro sebe.“

„Rozhodně,“ řekl Max.

Cítil, jak mu ve spáncích buší krev.

Jituš si Jardu odvedla – ještě než odešel, otočil se a věnoval Ignácovi dlouhý, upřený pohled.

„A takovýhle lidi choděj volit,“ řekl znechuceně Ignác.