Servírky a literatura

„Pánové mají vybráno?“ pravila mladá servírka s okouzlujícím úsměvem.

„Dám si kapra na modro,“ řekl Ignác.

„Já guláš z modrý krávy,“ řekl Max.

„To byl jen vtip,“ omlouval je Oskar. „Nezlobte se.“

Servírka se však ani trochu nezlobila. Byla to mimořádně krásná a milá dívka, která Maxovi ihned připomněla Pamelu; na rozdíl od ní byla však zároveň mimořádně inteligentní a pohotová v konverzaci a měla překvapivě vyvinutý smysl pro humor. Byla to asi sedmnáctiletá studentka, která si zde přes prázniny pouze trochu přivydělávala, aby si na podzim zase mohla kupovat knihy. Nadevše totiž milovala literaturu, zejména pak českou prózu. Maxe samozřejmě okamžitě poznala. Četla všechny jeho knihy, které ji doslova okouzlily. Četla také všechny kritiky na ně a některé z nich ji doslova znechutily. „Ti literární kritici snad neumí číst!“ říkala si pokaždé nevěřícně. Nyní se chovala přesně tak, jak si to Max vždycky přál: nebála se přiznat svou upřímnou radost, že svého vůbec nejoblíbenějšího autora poznává osobně, ale na druhé straně se dokázala vyhnout obvyklým stydlivým pózám, ani se nesnížila k jakýmkoli poníženě pochlebovačným výlevům. Navíc mu několika stručnými, ale pronikavými postřehy, které vždy šly přímo na kořen věci, přesvědčivě dokázala, že jeho dílo dovede správně interpretovat. Především však Maxe potěšilo, že svou čtenářku nezajímal jenom jako spisovatel, ale neméně, ba možná více, i jako muž. Všiml si, že když na jejich dubový stůl postupně přinášela horké polévky s játrovými knedlíčky, měkký křupavý chléb či orosené skleněné půllitry, pokaždé si ho dlouze, zamyšleně prohlédla – očividně se jí líbily Maxovy pověstně rozpustilé kadeře, jeho pronikavé, bystré oči za skly kulatých brýlí i jeho pihy, které – připadalo jí – dodávaly jeho tváři jakousi oduševnělou zajímavost. Okamžitě také poznala, že není ani trochu ješitný a že za jeho zdánlivě sebevědomými úsměvy se ve skutečnosti skrývá horoucí, plaché a skromné chlapecké srdce.

Opravdu se mu tady líbilo.

Ignác s Oskarem vypadali rovněž spokojeně.

„Dobrý?“ zeptal se Oskara Max.

„Skvělý!“ řekl Oskar a nabral si na lžíci kouřící játrový knedlíček.

„Ale stejně jste vy literáti banda lhářů,“ dodal Oskar s plnými ústy.

„Oskar zřejmě neví, co říkal Ostrovskij o Shakespearovi,“ řekl Ignácovi Max. „Řekni mu to.“

„Vynalezení zápletky je proto obtížné, že zápletka je vlastně lží, kdežto spisovateli musí jít o pravdu. Šťastný byl Shakespeare, který používal hotové legendy: nejenže nevynalézal lež, ale do lživé pohádky vkládal pravdu života,“ odcitoval Ignác poněkud mechanicky a vrátil se k té výtečné polévce.

„Nejvyšší umění veškeré poezie záleží v tom, že se pravda mísí s obrazností, aby se spojilo uvěřitelné s překvapujícím,“ řekl Oskarovi Max.

„To mě podrž,“ řekl Oskar.

„Druhý citát na jediné stránce?“ řekl Ignác Maxovi varovně. „Ty si, hochu, zase koleduješ.“