Kdo jsou pan Petrescua paní Košťálová???(vážně naposledy)

Jolanini rodiče později přistihli Jolanu a Maxe v malé kavárničce přímo na pláži. Oba se usmívali: nebudou rušit, přišli si prý jen pro zmrzlinu. Jolana na ně hleděla se směsí pobaveného údivu, studu a podezíravosti.

„Odkdy jíš, otče, zmrzlinu?“ zeptala se.

Otec upřímně pokrčil rameny a spiklenecky na Maxe mrkl, což Max přičítal jejich společné účasti na včerejším nočním mejdanu. Povzbudivé mrknutí Jolaniny matky mu naopak bylo trochu podezřelé, ale přesto je oba co nejpřátelštěji pobídl, aby si přisedli.

„Varuju tě,“ zasmála se Jolana, „matka ti bude dvě hodiny vypravovat o tom, jak mě doma musí odhánět od knížek a jaká jsem skvělá kuchařka. Potom bezpochyby přijdou na řadu mé úspěchy v zaměstnání a samozřejmě i můj neuvěřitelný platový postup.“

Jolanina matka protestovala, ale něco v jejím úsměvu Maxe přesvědčilo, že Jolana nebyla příliš daleko od pravdy; pozvání ovšem zdvořile odmítla – prý už se nemohou dočkat, až budou zpátky v moři.

Diskrétně se vzdálili.

Chvíli po nich přišli Ignác s Oskarem a na chvíli i pan Petrescu s paní Košťálovou; Oskar s Ignácem si přisedli k Maxovi a Jolaně, zatímco pan Petrescu s paní Košťálovou si pouze koupili mražený kokosový krém a zase odešli.

„Chceš vědět, kdo to je?“ řekla Maxovi Jolana.

„Ne!“ řekl důrazně Max. „Absolutně mě nezajímaj!“

Jolana mu přesto nabídla své vysvětlení; tvrdila, že Košťálová je rozvedená a Petrescu je její bývalý tchán; Košťálová nyní žije sama a on, Petrescu, je prý vdovec – tak proč by nejeli společně na dovolenou? Odjakživa prý spolu vycházeli skvěle – a její rozchod s jeho synem na tom kamarádském vztahu nic nezměnil. On prý pracuje jako dozorčí v metru, ona pracuje jako zdravotní sestra na áru v Motole. Pokaždé, když jede do práce, se zastaví v té jeho zakouřené kukani a vždycky mu přinese nějaký drobný dárek – obvykle malou hrozinkovou čokoládu, kterou Petrescu doslova zbožňuje. Ty jsi anděl, říkává jí tchán. Jak je možné, že si toho ten můj spratek za tolik let nevšiml?

Max pochopil, komu je ta pohotová demonstrace fabulačních schopností určena.

„To by byl hezký příběh,“ řekl pochvalně.

„To je hezký příběh,“ zdůraznila Jolana, potěšena jeho pochvalou.

„Ne, je to jinak,“ řekl Ignác, „on pracuje v Motole, je totiž pediatr, všechny děti, matky i sestry ho milují, a on jim za to dává obrázky, protože při tom nebrečely, ha ha ha,“ zasmál se Ignác, „a ona, Košťálová, sedí celý dny v metru v zakouřený kukani a je úplně zkouřená a čokoláda na ni vyvaluje bulvy, ale naštěstí se ukáže, že to jsou dvě extrémně velký hrozinky, ale když pak chce tu čokoládu dát tchánovi, tak pokaždý zjistí, že to není tchán, ale turniket.“

„Ha ha ha,“ smál se Ignác.

„Možná bychom mohli jít ještě jednou do vody,“ řekl významně Oskar. „Plavání nám všem určitě prospěje.“

Max šel s Jolanou s nimi. Potom se osprchoval, oblékl a už sám se vydal nazpět k hotelu. Řekl si, že by mohl jít tentokrát jinou cestou, a zahnul více doleva, směrem k městské tržnici. Už zdálky viděl, že je tu podstatně méně lidí než za běžného ranního provozu a že namísto obvyklých domorodých zákazníků se tu většinou jen zvědavě procházejí pozdě vstávající turisté. Také zboží na stáncích už bylo méně a některé stánky už měly dokonce zavřeno, ale i tak se Maxovi ještě podařilo zakoupit tři krásné žluté růže. Říkal si, že v hotelu poprosí recepční, aby je dala do vázy a později je laskavě předala slečně průvodkyni, ale nakonec svůj záměr nemohl uskutečnit, protože v hale z jakéhosi důvodu seděla Jolanina matka.

„Krásné růže,“ řekla významně.

„Úplně jako z Texasu,“ plácl Max.

Připadal si jako idiot.