Ukrajinec, kočka, uklízečkaa krab

Oleg se probudil – tak jak byl za poslední rok v Praze navyklý – v půl šesté. Škvírou mezi závěsy už prosvítalo ranní světlo; otočil se k oknu zády, ale usnout se mu už stejně nepodařilo. Vstal, rozhrnul závěsy a otevřel okno dokořán. Ačkoli bylo časné ráno, venku bylo už teplo. Před zavřenými dveřmi do hotelové kuchyně seděla kočka. Opodál stálo několik zelených igelitových pytlů s odpadky; Olegovi se líbilo, že jsou pečlivě zavázané. V kuchyni se už svítilo, ale jinak celý hotel ještě spal. Závěsy ve všech pokojích byly zatažené. Na většině balkonů visely pestrobarevné plavky a ručníky. Oleg se spokojeně protáhl. Takhle brzy bylo v Praze ještě chladno a vzduch ve výkopech, kde pracovali, syrový. Násady lopat a krumpáčů byly nepříjemně studené a vlhká hlína občas páchla splašky prosakujícími z kanalizace. Teď v červenci se však vzduch vždy rychle ohřál a Olegův zelený pracovní kabát visíval na nejbližším plotě většinou už před osmou. Pracovní doba začínala v sedm; končili ve čtyři, někdy, když bylo třeba, o něco déle. Na oběd a na svačinu bylavždycky minimálně půlhodina a v sobotu a v neděli jim šéf skoro pokaždé dovolil skončit dřív. A nevydělávali přitom nijak málo.

Oleg si rozhodně nemohl stěžovat.

Šel do koupelny, umyl se do půl těla, vyčistil si zuby a oholil se. Holil se břitvou a mýdlem, velmi zručně. Opláchl si obličej, vetřel si do vlasů březovou vodu a učesal se. Z pokoje přinesl malý plechový hrnek a natočil do něho vodu; z kufru vybalil varnou spirálu, avšak její zástrčka – jak vzápětí zjistil – se nehodila do hotelových zásuvek. Oblékl si tričko a potom vzal kapesní nůž, s jehož pomocí zástrčku rozšrouboval a do zásuvky pak opatrně zastrčil pouze oba holé dráty. Sáhl na kov spirály a ujistil se, že se již zahřívá. V kufru našel sáček s čajem a ukrojil si několik silných koleček salámu, dva plátky špeku a dva krajíce chleba. Menší plátek špeku nakrájel na kousky, a ještě než voda v hrnku začala vřít, donesl je ven kočce. Měla očividně hlad.

Hned po snídani se chtěl vypravit na pláž. Dosud nikdy u moře nebyl, a tak si ho chtěl pořádně užít. Trochu ho ale zdržela uklízečka, černovlasá usměvavá padesátnice, na kterou narazil před zadním vchodem do hotelu; vezla objemné balíky vyžehleného ložního prádla a kolečka její přetížené kárky beznadějně zadrhávala v hlubokém štěrku příjezdové cesty. Oleg jí káru dotlačil k hotelu a pomohl jí vynosit prádlo po schodech k výtahu. Trochu se přitom zpotil, ale to nevadilo – vždyť si za chvíli zaplave v moři. Už se nemohl dočkat. Letovisko bylo dosud vylidněné, ale slunce už začínalo hezky hřát. Těšil se na prázdnou pláž, kterou bude mít sám pro sebe. Nutil se k pomalé chůzi, ale přesto každou chvíli zjišťoval, že už zase spěchá. Když piniovým hájem konečně probleskla nekonečná vodní plán, musel se doslova krotit, aby se nerozběhl jako nějaký malý kluk. Snažil se o důstojnou, pomalou chůzi. Všechny jeho smysly byly ale v maximálním střehu. Očima vyhledal v dálce několik osamělců, kteří už na pláž dorazili před ním. Naslouchal sílícímu šumu vodní tříště. Vdechoval onu zvláštní, jakoby nahořklou vůni, kterou od moře přinášel vítr. Prsty se dotýkal červenožluté, překvapivě rozpálené látky slunečníků. Pod posledním z nich, prakticky až na samém břehu, si odložil věci, svlékl si kalhoty a vstoupil do vody. Líbilo se mu, jak mu příliv podemílá písek pod nohama; když zůstal stát na místě, dokonce občas ztrácel rovnováhu. Díval se také, jak přicházející vlny nabírají na mohutnosti, a snažil se odhadnout přesný okamžik, kdy se na vrcholku vzduté, dosud hladké šedomodré stěny objeví řádek bílé pěny. Náhle si všiml malého kraba, jenž lezl po dně sotva půldruhého metru před ním. Oleg vykřikl nadšením. Ještě nikdy živého, lezoucího kraba neviděl. Připadalo mu to jako malý zázrak. Popošel rychle o krok a napjatě očekával, co zvíře udělá, ale nezdálo se, že by krab jeho přítomnost zaznamenal. Lezl dál v původním směru. Následující přílivová vlna písek na dně notně zvířila a Oleg měl strach, že až voda opět zprůhlední, krab už tam nebude. Ale byl tam. Lezl neochvějně dál, nechávaje za sebou miniaturní obláčky písku. Oleg se rozhlédl, jako by chtěl najít někoho, s kým by se o svou radost podělil, ale nikdo takový tu nebyl. Alespoň mohl nepozorovaně ochutnat vodu.

Ano, byla skutečně slaná!