Žlutej meloun, uzenej lososa máta!

Zjištění, že Ignác s Oskarem jsou homosexuálové, přirozeně vyvolalo u jednotlivých účastníků zájezdu odlišné reakce.

Patrně nejvzrušeněji reagovala Jituš. Vydávajíc své tupé tmářství za posvátný mateřský pud, přivolala ihned obě své dospívající děti a hlasitým šepotem na ně vášnivě apelovala, aby si proboha hlavně pořádně myly ruce. Jarda se tvářil triumfálně: Neříkal jsem snad, že jsou to buzeranti? Šarlota s Helgou – u nichž by Max spíše očekával cosi jako kritický generační nesouhlas – se kupodivu jen rozpustile a jakoby vědoucně usmívaly; pokud Ignácovi s Oskarem vůbec něco vytýkaly, pak snad jen ten všeobecný rozruch, který svým vystoupením vyvolali a který jim trochu pokazil oslavy recitátorského úspěchu. Pamela, jakmile konečně pochopila, že si její spolustolovníci nedělají legraci, dokonce zdvojnásobila své permanentní nadšení. Homosexuálové jsou přece zajímaví lidé, a zajímavé lidi – jak přece před chvílí říkala – ona ráda poznává. Má vlastně neuvěřitelné štěstí – jede teprve na svůj druhý zájezd, a nejenže hned veze jednoho známého spisovatele a jednoho poslance z parlamentu, ale dokonce i dva opravdické homosexuály! Není snad její život jedno báječné dobrodružství? Irma s Denisou se sice tvářily naprosto samozřejmě, ale Irmino ustavičné, nervózní a občas skoro nevědomé upíjení ze skleničky, stejně jako Denisina nahlas vyprávěná historka, v níž mimo jiné figurovala i očividně narychlo spíchnutá kamarádka Majka, hrozně milá a chytrá lesba, výmluvně svědčily o jejich vnitřním neklidu (a Max by se byl navíc vsadil, že by uhádl, kde se toulá jejich mysl ve chvílích dočasné absence). Jolanina matka a Jolanin otec věnovali naproti tomu svou pozornost spíše výběru vhodného vína – a podobně Jolana, která na rozdíl od Denisy měla mezi homosexuály několik nefiktivních přátel, vzala Oskarovu a Ignácovu sexuální orientaci na vědomí s nepředstíranou věcností.

Udivovaly ji spíše jiné věci.

Třeba ta opětovná změna otcovy nálady, iniciovaná bezpochyby nejen fantastickým vínem, ale i přímo fantastickým pršutem.

Nebo ta nenápadná, ale postřehnutelná servilita, s níž její matka – podobně jako mnozí další – mluvili s Hynkem; zatímco ona, Jolana, si s ním už od začátku zcela samozřejmě začala tykat, matka ho i přes protesty Hynkovy ženy nadále zdvořile oslovovala pane poslanče.

Nebo ta prudká změna Irmina výrazu, když její kamarádka odešla na záchod. Ještě před chvílí se čemusi společně smály – a najednou tu Irma sedí s kamenným obličejem a neví, co s rukama. Sama tohle dobře znala – ale dneska byla ve formě a dobře se bavila.

Nebo to všeobecné zinfantilnění na počátku večeře – dospělí lidé si vzájemně předvádějí na vidličce napíchnuté krevety, rukama vytahují z omáček koření a pokřikují na sebe zkomolené názvy italských jídel.

„Co ti to dali?“

„To žlutý je meloun, to růžový je losos.“

„A to zelený?“

„To je myslím máta.“

„To mě teda podrž: meloun, losos a máta…“

Jolana se usmívala.

Co asi večeří ten Ukrajinec? napadlo ji. Jak to říkal, že se jmenuje?

Oleg.