Konec

Dveře taxíku bouchly.

Max jim zamával, ale jen krátce, neboť odjakživa se při loučení cítil trapně.

Otočil se: nikdo jiný už tu nebyl. Ani Ignác s Oskarem, ani Hynek, ani Pamela. Nikdo. Dokonce i autobus už mezitím odjel. Přestože to logicky musel očekávat, stejně ho to nakonec trochu zaskočilo. Jeden z odjíždějících taxíků na něj vesele zatroubil; Max zdvihl s úsměvem ruku, avšak nedokázal určit, kdo ve voze seděl. Úsměv mu vzápětí zmizel z tváře.

Jako tenkrát té výpravčí v Německu.

Rozhlédl se. V parku před Hlavním nádražím ještě na okamžik zahlédl Olgu s Láďou a dětmi, ale po chvíli mu zmizeli z očí i oni. Pod stromem, kde před týdnem seděl Ignác, leželi nyní jacísi dva bezdomovci.

Max s kufrem v ruce přemýšlel, jestli pojede do Krče rovněž taxíkem nebo jestli půjde na Hlavní nádraží na metro.

Už na tom nezáleželo.

Ostatně dávno v Krči byl – už od začátku.

Vypnul počítač, nalil si džus a šel si napustit vodu do vany. Šampaňské v lednici neměl – neměl v Krči po pravdě řečeno ani lednici – a tak si dal alespoň hodně pěny.

Svlékl se, ale ještě než odešel do koupelny, zavolal do Brna Pluháčkovi.

„Tak jsem to dopsal,“ oznámil mu.

„Vážně?“ řekl Pluháček.

„Jo.“

Byl to docela příjemný pocit, avšak žádnou zvláštní radost necítil.

Zatímco telefonoval se svým nakladatelem, dala se do něj zima.

Voda ve vaně naštěstí ještě nevystydla.