Z Šarlotina cestovního deníku

Dnes ráno jsem si znovu uvědomila, jak je italština melodická, a rozhodla jsem se proto, že se po návratu přihlásím do kursu italštiny pro začátečníky. Stále si také myslím, že slečna průvodkyně je velice milá, citlivá dívka, avšak ostatní cestující jsou vesměs sobečtí a bezohlední a při nastupování se strkají. Úcta ke starým lidem je pro ně neznámým pojmem. Zastávek je chválabohu dostatek, avšak toalety bývají obvykle přeplněné a je pokaždé nutno vystát dlouho frontu. Dveře do restaurací i přítok vody do umývadla bývá zpravidla ovládán fotografickou buňkou, což je pro starší lidi trochu nezvyklé. Můj sluch je i nadále velmi špatný a to vytrvalé hučení motoru situaci ještě zhoršuje, ale Helga mi nedovolí vzít si naslouchátko. V noci mne bolela páteř a kolena, a tak jsem si v půl třetí musela vzít již druhý brufen (400). V autobusu byla v noci nevýslovná zima, ale když jsme si stěžovali p. řidiči, drze nám odsekl, že ostatním bylo prý horko. Helga mne obviňuje, že se nesoustředím a že jsem „strašně nepraktická“. Řekla jsem jí proto, že bychom měli z praktických důvodů sníst ten kuřecí salám, než se v tom horku zkazí, ale vůbec mi neodpověděla. Pro příští rok bych se možná měla poohlédnout po jiné partnerce. Ale kde? Ze zemědělských plodin na okolních polnostech dnes ráno převažovaly slunečnice a vojtěška. Děkujeme Ti, Bože, že jsi nám umožnil tuto cestu.