Jsme lidi,nejsme zvířata, že?

Jolana se probudila vzrušením.

Otevřela oči a přejela si jazykem po úplně suchých rtech. Jazyk se jí lepil k patru. Viděla, že venku za staženými žaluziemi už začíná svítat. Jakmile oči zavřela, ta představa tu vzápětí byla znovu. Snažila se ji sice zapudit, ale ona se pořád vracela – dokonce i teď, když byla Jolana vzhůru. Spala nahá a po tom všem, co se jí před chvílí zdálo, ji nyní vzrušovalo už jen to, že se její kůže dotýká čistého povlečení. Podívala se na hodinky: půl sedmé. Vstala, šla do koupelny, vypláchla si pusu ústní vodou a rty si natřela vazelínovou tyčinkou. Vrátila se do pokoje, nalila si z ledničky trochu minerálky, vypila ji – ale jakmile znovu ulehla, ona představa, která nebrala žádné ohledy na morálku a zákony lidské společnosti – natožpak kupříkladu na Jolaninu matku – tu byla pořád. Jolana upřímně řečeno věděla, že tu ta představa stále bude – proč by si jinak nosila z koupelny ten ručník? Věděla dokonce i to, že té představě podlehne, a už nyní si to vyčítala. Domnívala se totiž, že by takovým představám rozhodně neměla dovolovat, aby ji ovládaly. Jsme lidi, nejsme zvířata, že.

Vzdala to a pohladila se. Bylo to… sladké. Neuvěřitelně sladké. Zavřela oči a její mysl jí tu krásnou představu vrátila celou a neporušenou.

Stál zády k ní, maličký proti výšce toho stromu. Popošla ně kolik kroků po měkkém jehličí, přistoupila zezadu k němu a naoko přátelsky ho poplácala po jeho malém, pevném zadečku. Cítila v dlani, jak strnul. Jak napnul svaly. Oči měl zavřené, jako by se bál vidět to, co se děje. Ona se naopak dívala, jak je zrudlý studem a vzrušením, a tiše, mateřsky ho chlácholila. Mazlivým hlasem. Neboj. Neboj se, můj chlapečku. Poslechl a odevzdaně si opřel hlavu o její prsa. Připadalo jí, že nikdy v životě ji nic nevzrušilo víc. Když mu strčila nehty za gumu těch jeho legračních trenýrek, na okamžik přestal dýchat. Oči měl stále křečovitě zavřené, ale jeho tvář přesto neztrácela ten chlapecký půvab. Dívala se na jeho dlouhé řasy a potom, vzrušená až na samou hranici mdloby, vzala toho jeho sameťáčka mezi dva prsty. Polekaně sebou trhl, ale nebránil se. Měl malou, napůl ještě dětskou erekci. Stáhla mu dozadu tu jemnou kůžičku. Ucítila slabounký, dráždivý pach. Nebylo jí to vůbec nepříjemné. Suchými rty s námahou zapískala. Polkl, tichounce zasténal a světlounce zlatistvým proudem moči zmáčel borovou kůru a mech. Jediným pohybem si přitlačila k obličeji polštář a přivodila si – zdálo se jí – nejlepší orgasmus posledních několika měsíců.

Zhluboka oddechovala a sbírala síly k tomu, aby vstala.

Pomyšlení na to, že se bude muset setkat se všemi těmi lidmi – zejména s Maxem – ji deprimovalo a ochromovalo, ale nakonec vstala.

To zvládneš, holka, říkala si. To zvládneš.