Proč Maxe vůbec napadlo napsat román,který by se celý odehrávalna turistickém zájezdu?

Max si už přesně nepamatoval, kdy ho poprvé napadlo napsat román, jenž by se celý odehrával během zahraničního turistického zájezdu – bylo to snad někdy na jaře nebo možná v létě roku 1993. Jakkoli ani on sám nedokázal jednoznačně zodpovědět otázku, proč si zvolil právě tohle téma, začínal jím být stále více přitahován. Kdykoli si v té době představoval protagonisty své příští knihy, bůhvíproč je viděl nastupovat do dálkových autobusů, pokuřovat na dálničních odpočívadlech nebo vybalovat kufry v hotelových pokojích. Celé dlouhé večery si zapisoval nejrůznější kompoziční nápady, náčrtky budoucích scén – a stále častěji zjišťoval, že jsou to vesměs scény z autobusu či z pláže a že všechny ty zamýšlené postavy, k nimž si dělal potřebné poznámky, jsou bez výjimky účastníci jakéhosi fiktivního zájezdu. Tehdy už věděl, že ten zájezdový román opravdu napíše, bez ohledu na to, zda svou počínající posedlost dokáže dostatečně přesvědčivě vysvětlit.

Jistá logika v tom ale byla: především odjakživa cestoval rád. Když se na konci devětaosmdesátého roku konečně otevřely hranice, během následujících dvou let nadšeně absolvoval všechny ty tehdy bezmála povinné, únavné autobusové zájezdy do Pasova, Vídně, Benátek, Paříže a Londýna; později navštívil ještě Itálii, Slovinsko, Dánsko, Finsko, Israel, a dokonce i jeden z malých ostrůvků v Karibském moři. Všechno to byly víceméně jen banální turistické výlety, avšak pro Maxe představovaly nebývale dobrodružné, pozoruhodné a zábavné varianty jeho jinak dosti usedlého, nezábavného a v podstatě nepozoruhodného života. Poslední tři roky strávil totiž zavřený buďto v redakci, nebo doma před svým počítačem, a tak mu občas připadalo, že pokud v uplynulé době vůbec prožil něco jakž takž zaznamenáníhodného, bylo to právě na zájezdech.

První, komu se Max svěřil s úmyslem napsat román s pracovním názvem Účastníci zájezdu, byl Ignác.

„Říkáš román o lidech na zájezdě?“ pravil zamyšleně. „No dobře, milý Marco Polo, ale – promiňte mi mou otázku, doktore Holube – proč?“

Max přece rozhodně nikdy nebyl a není člověk, jemuž se říká cestovatel, namítal Ignác. Nebudou Maxovy cestovatelské zážitky ve srovnání se zkušenostmi a zážitky všech těch bezpočetných dobrodruhů, kteří dnes běžně jezdí stopem po Americe nebo se toulají kdesi po Orientě, poněkud tuctové? Max je přece pouhý řadový turista, který si – tak jako mnozí z nás – po revoluci pouze několikrát vyjel do Paříže a k Jadranu.

„Za prvý to samozřejmě nebude žádnej cestopis,“ přel se Max, „a za druhý si uvědom, jak já teď žiju. Celý dny jsem zavřenej sám doma a píšu. Pokud si jdu večer s někým sednout, jsou to skoro pokaždý zase ty hnusný literáti jako ty. Básníci. Devianti. Takže kdy mám šanci potkat nějaký normální, zdravý, obyčejný lidi, o kterejch bych mohl psát? Pouze ve dvou případech –“ odpovídal si Max sám, „když mi pošťačka přinese rekomando – anebo na zájezdě. Jedinej člověk, kterýho trochu znám, je turista.“

„Nebo pošťačka,“ připomněl mu Ignác. „Proč nenapíšeš Ženu s brašnou?“

Pod Maxovou nadsázkou byl však i kus pravdy. Jen za poslední čtyři roky absolvoval celkem patnáct různých cest, na kterých poznal bezpočet lidí: řidiče autobusů, průvodce cestovních kanceláří, děti a jejich rodiče, manželské a milenecké páry, puberťáky, úspěšné i neúspěšné podnikatele, studenty, penzisty.

Jednoho politika s rodinou.

Dva mladé homosexuály.

Muže s videokamerou, jemuž se během zájezdu do Kodaně rozpadlo manželství.

Zdvořilého dlaždiče a jeho skvělou rodinu.

Jiného muže, ukájejícího se během nočních zastávek na cestě do Itálie (předstíral pokaždé, že močí, avšak pokradmu přitom pozoroval ženy, které se neodvážily příliš hluboko do tmy lesa plného výkalů a rezignovaně si ulevovaly za ne právě mohutnými kmeny nejbližších smrků).

Muže se zanícenou zarudlou pletí, který ve Vídni celý den trpělivě podpíral svého namol opilého otce.

Milou nedoslýchající důchodkyni, která na zpáteční cestě z Itálie v autobuse zemřela.

V Paříži dvojici manželů, kterým před lety uhořely obě děti.

Veselou obézní paní z Teplic, která se od pouličního umělce v Benátkách nechala téměř hodinu portrétovat – s Gérardem Depardieu po boku.

Jinou paní, která Maxovi v restauraci hotelu Kriváň u kávy svěřila všechny ty strašlivé věci o svém životě, aby pak pravila s provinilým úsměvem: „Ale já vás asi zdržuju…“

Nebo toho řidiče slovenského kamionu a jeho synka na odpočívadle kdesi u francouzských hranic. Seděli na malých skládacích stoličkách na zaprášeném horkém asfaltu ve stínu za vozem; otec na propan-butanovém vařiči ohříval jakési jídlo. Slunce stálo příliš vysoko, takže pruh stínu, který vrhala korba vozu, je nestačil zcela skrýt.

„Kdy pojedeme za mámou?“ zeptal se v jedné chvíli – samozřejmě slovensky – synek.

„Nemluv mi o mámě!“ okřikl ho slovensky otec.

A desítky dalších.

O některých zájezdech a jejich účastnících Max pouze slyšel.