Na Maxe padlanečekaná sklíčenost!

Když se Max po večírku vrátil do pokoje, cítil se trochu stísněně. Říkal si, že to patrně souvisí s tím nenadálým tichem, a pustil si proto MTV, avšak všichni ti rapující černí zpěváci mu připadali jako nějaké nepochopitelné bytosti z jiného světa. Zase televizi vypnul, vstal a několikrát pokoj obešel. Polohlasem hovořil sám k sobě; oslovoval se hochu.

„Hochu, hochu,“ říkal si ponuře.

Sedl si na postel a v telefonním seznamu si našel směrové číslo do České republiky. Přisunul si telefon blíž k sobě a prstem se zlehka dotýkal čísel, jejichž kombinaci znal zpaměti – jenomže představa těch dlouhých, zoufalých odmlk ho předem ochromovala, takže nakonec nezavolal. Potom vytáhl z kufru diář s adresami a telefonními čísly svých přátel a dlouho v něm listoval tam a zase zpátky; byla to činnost v Maxově povědomí natolik spojená s Prahou, až mu připadalo, že vůbec na žádném zájezdu není a že sedí doma před telefonem vedle svého počítače. Dokonce si nebyl jistý, jestli by – kdyby nyní rychle vzhlédl k oknům – uviděl skutečně moře, anebo jen šedivé zdi notoricky známého protějšího paneláku. Nakonec při pomyšlení na to křečovitě nenucené veselí, jež by musel vyvinout, diář zase sklapl.

„Hochu, hochu,“ oslovil sám sebe, „budeš si muset vystačit s těmi svými postavami.“

Rychle ztrácel náladu. Ještě před chvílí byl docela příjemně přiopilý, ale teď vystřízlivěl a za svou účast na tom infantilním večírkovém veselí se už začínal stydět. Věty, které na večírku říkal, mu nyní vůbec nepřipadaly vtipné, a také si vyčítal, jak se navzdory svým předsevzetím opět Pamele snažil vlichotit. Připadal si směšně. Trapně. Byl nespokojený sám se sebou. Byl nespokojený se vším, na co nyní pomyslel. Se všemi knihami, které kdy napsal, se všemi rozhovory, které kdy poskytl, se všemi svými přáteli, s tím, jak žije.

S celým svým životem.

Náhle na něho padla nečekaná sklíčenost.

Co tu vůbec dělám? říkal si, rozhlížeje se po pokoji.

Uvědomil si, že už pozítří se vrátí do svého neuklizeného krčského podnájmu.

Myslel na své definitivně se rozpadající, třináct let trvající manželství.

Myslel na svou ženu, od níž se nedávno odstěhoval, protože s ní už nedokázal žít v jednom bytě, ale kterou stále ještě občas postrádal.

Myslel na svou dvanáctiletou dceru, se kterou se nyní mohl vídat jen jedenkrát týdně a každý druhý víkend. Často se o ni až hystericky bál a hodně se mu po ní stýskalo.

Myslel na svou věčně přepracovanou, nezadržitelně stárnoucí matku.

Myslel na svého otce, který nedávno, v den svých pětapadesátých narozenin, dostal od svého bývalého přítele výpověď z firmy, kde pracoval třicet let.

Myslel na všechny ty neveselé věci – a bylo mu nějak divně.

Kdyby od literárního kritika Josefa Vohryzka nevěděl, že vůbec neví, co je bolest, musel by si nyní myslet, že cosi velmi podobného jako bolest cítí.

Ale naštěstí to věděl. Přestože to bolí, bolest to tedy být nemůže.

Určitě mu je jenom trochu těžko po těch smažených krevetách.