Proč proboha Ukrajinec?(1)

„Ale proč?“ nechápala Jolanina matka. „Proč proboha Ukrajinec?“

Jolana pokrčila rameny.

„Nic o něm nevíš!“ varovala ji matka.

„Vím, že je v zásadě hodný a citlivý.“

„Najdi si citlivého Čecha!“

„Nebuď xenofobní. Co ti Ukrajinci udělali?“

Její matka si hlasitě povzdychla.

„Dobře,“ řekla. „Je tedy údajně hodný a citlivý. A co dál?“

„Je taky pozorný. Pokaždé mi vynese pytlík s blitím.“

„Já s tebou mluvím vážně,“ upozornila Jolanu chladně matka.

Není důvodu, pomyslela si Jolana, proč by vážnost nemohla být stejně pitomá jako cokoli jiného.

„Nepřipadá ti to šíleně nahodilé? Znáš ho sotva pár dní!“ vrtěla hlavou matka.

„Ano, je to nahodilé,“ připustila Jolana klidně. „Jenomže – jak dobře víš – všechny mé nenahodilé, uvážlivé plány pokaždé ztroskotaly. Budu zkrátka muset prubnout něco nahodilýho.“

„Nepřipadá ti, že máš jaksi na víc?“

Jolana se už musela trochu ovládat.

„Myslíš na víc než na ukrajinského kopáče? Snad ano,“ řekla co možná klidně, „ale problém je, že mladí němečtí zubaři a svobodní přednostové švýcarských klinik si toho zatím neráčili všimnout.“

Jolanina matka se trpce ušklíbla.

„Mami,“ řekla Jolana zvolna, s jistou naléhavostí. „Je mi třicet. A čím dál častějc se přistihuju – jakkoli mě samotnou to poněkud překvapuje – že se chci vdát.“

Nečekaně plaše, skoro omluvně se usmála.

„Je to ostatně tvoje vina,“ dodala. „Neměla jsi mne vychovávat v duchu tradičních rodinných hodnot.“

„Ale vždyť máš fůru času,“ smála se matka. „Neukvapuj se!“

„Nemám fůru času,“ řekla Jolana znovu vážně. „A navíc si nemůžu vybírat.“

Pohlédla přímo na matku, ale matka se rychle podívala stranou.

Jolana si odkašlala.

„Obě to víme,“ řekla a hřbetem dlaně si otřela koutky očí. „Měly bychom si to konečně přiznat.“