Max, moře a absence myšlenek

Ráno po snídani se Max s Oskarem a Ignácem vydal na pláž. O tom, že hotel, v němž budou ubytováni, má vlastní soukromou pláž, věděl už z prospektu cestovní kanceláře; nepřikládal tomu nejdříve žádný zvláštní význam, ale když nyní pod červenožlutými slunečníky spatřil více než polovinu z těch, které už znal z autobusu a především ze včerejší společné večeře, uvědomil si, jak důležitá je tato okolnost pro jeho psaní – být to normální, veřejná pláž, všechny jeho postavy by se mu kdesi rozprchly a on by o nich ztratil přehled. Takhle se mu bude psát mnohem lépe. Pozdravil se s Denisou a Irmou a s Jolanou a jejími rodiči a nedočkavě se rozběhl k moři.

Moře bez nadsázky miloval: jeho hořkou vůni, jeho zpěněné vlny, které mu přátelsky olizovaly nohy a hýbaly pískem pod chodidly. Odjakživa rád plaval – a moře, na rozdíl od stojatých vod českých řek a rybníků věčně neklidné, jeho radost vždycky ještě znásobilo. Vrhl se do vody, jejíž ranní chlad ho donutil zatajit dech, a rychlými tempy rozrážel vzdouvající se hladinu; vlny byly poměrně vysoké, a kdykoli se Max z vrcholu některé obzvlášť mohutné vodní stěny klouzavě propadal dolů, pociťoval až dětinskou, zajíkavou radost. Dobrovolně nastavoval obličej slané tříšti, otáčel se na záda a slastně se protahoval. Dělalo mu dobře cítit po dlouhé době vlastní tělo obtékané neviditelnými proudy i dobývat z plic nedostávající se dech – po většinu roku vysedával nekonečné hodiny doma u počítače a pohyb mu velmi chyběl. Doplaval až k výstražné žluté bójce, s jakousi radostnou štítivostí se chytil jejího oslizlého povrchu a nehtem z ní odloupl několik drobných bílohnědých mušliček. Aby se udržel na hladině, musel prudce komíhat nohama. Představa více než patnáctimetrové hloubky pod ním ho příjemně zneklidňovala. Zapátral očima po břehu, kde se Oskar, který nebyl zrovna dobrý plavec, už s dojemně starostlivými gesty dožadoval jeho návratu, a vydal se zpátky. Plaval klidnými, dlouhými tempy a bílý písek, žlutočervené slunečníky a lehátka a zelené koruny pinií se k němu zvolna přibližovaly. Když se posléze postavil, voda mu sahala už jen k pasu, a jak se zadýchaně brodil ke břehu, příbojové vlny mu s pleskáním narážely do zad. Byla mu trochu zima, ale jakmile po teplém písku přeběhl pláž a pod sprchou si spláchl sůl z těla, slunce ho rychle znovu zahřálo. Sedl si na okraj svého lehátka, vytáhl z tašky plastikovou láhev s červeným střikem a s chutí se napil; potěšilo ho, že víno ještě zůstalo studené. Natáhl se, předal láhev Oskarovi a potom si pomaloučku opřel mokrá záda o rozpálené plátno. Voda z vlasů mu stékala po prsou. Díval se na moře a říkal si, že by ho při pohledu na ty nekonečné modravé dálky měla asi napadnout nějaká hluboká, ne-li dokonce filozofická myšlenka, ale nenapadalo ho nic a bylo mu to úplně jedno.

„Djóó, móře,“ řekl pouze nahlas.