Maxzobrazuje tělesnou touhu

Max vyhlédl z okna: dole u bazénu zatím nikdo nebyl. Rozhodl se, že si bude venku číst. V hale u baru si objednal kávu a opatrně si ji odnesl na jeden ze stolků pod modrobílými slunečníky. Zdvihl opěradlo lehátka do nejvyšší polohy, posadil se a vychutnával tichou samotu siesty. Usrkával skvělou, silnou kávu a spokojeně si četl – ale když po chvíli zdvihl oči, spatřil na protější straně bazénu Pamelu, vlekoucí obrovské průsvitné nafukovací křeslo.

Díky slunečním brýlím mohl i nadále věrohodně předstírat, že si jejího příchodu nevšiml; zatímco černá skla zdánlivě stále mířila mezi stránky otevřené knihy, Maxovy oči nepřestávaly Pamelu sledovat. Postavila křeslo až na samý okraj bazénu a vrátila se k nejbližšímu stolku, kde si postupně odložila žlutou kabelku z umělého lýka, krátkou žlutou sukni a horní díl žlutých plavek. Potom z kabelky vyndala několik sponek, vložila si je do úst, zdvihla obě ruce za hlavu a stočila si vlasy do uzlu, který sponkami upevnila. Náhle na Maxe zpříma pohlédla, ale Max s bušícím srdcem zachoval kamennou tvář a zaujatě obrátil stránku knihy. Pamela začala předstírat nedočkavost či snad ostych a těch několik metrů nazpět k bazénu přešla velmi spěšně.

Její rychlá chůze po tvrdých dlaždicích vzbudila v Maxovi skoro bolestnou tělesnou touhu.

Jenomže jak ji literárně zobrazit? říkal si.

Tutéž otázku si kladl už ve svém předchozím románu: Jak pravdivě a přesvědčivě zobrazit tělesnou touhu – a vyhnout se přitom uslintané pornografii? Jeden literární kritik se později této Maxově otázce veřejně vysmál a ve své obsáhlé studii ji dokonce citoval jako názorný příklad Maxova hovadismu, přičemž – patrně aby si trochu ulehčil svou úlohu – zkrátil při citaci Maxovu otázku o její druhou polovinu. „Inu, na to se nás neptej, milý autore, to je tvoje starost a tvoje řemeslo; zkus to, a my ti řekneme, jak to na nás zapůsobilo,“ vzkazoval Maxovi ironicky.

Maxovi však zmíněná otázka připadala dodnes zcela legitimní. Tázal se prostě, zda spisovatel může ony tělesné záležitosti úspěšně, to jest přesvědčivě převést do roviny pouhého jazyka, aniž přitom vypočítavě a nevkusně užije slova či obrazy, jež v každém zdravém čtenáři tělesné reakce spolehlivě vyvolají; zároveň se i nadále domníval, že právě takovýmto naoko bezradným autorským dotazováním lze možná vnímavému čtenáři cosi o velikosti a naléhavosti tělesné touhy vcelku kultivovaně naznačit.

Nyní tedy stál – respektive seděl – před tímto problémem znovu: před sebou bolestně žádoucí, polonahou Pamelu, za zády otravného kritika s jeho demagogickými polopravdami.

Max se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že se nemýlí. Ano, bohužel tam skutečně byl. Poznal ho okamžitě – starší muž se slamákem na hlavě a doutníkem v ústech. Petr Fidelius.

„Co bys řekl malíři, který místo aby před tebe postavil obraz, začal by autoreflexivně mudrovat, jak těžké je pravdivě a přesvědčivě to či ono zobrazit?“ obořil se Fidelius bez varování na Maxe.

Max přemýšlel, co toho cizího člověka opravňuje, aby mu tykal.

„Nevzpomínám si, že bych se vás na cokoli dotazoval,“ řekl mu chladně a otočil se k němu zády.

Pamela s obtížemi usedla do nafukovacího křesla; až dosud hladká hladina bazénu se zavlnila a v odtokovém žlábku u Maxových nohou to zachrochtalo.

Kritik se zaujatě předklonil k Maxovi.

„Myslíš, že spisovatel má mezi umělci nárok na nějaká privilegia?“ pokračoval jízlivě.

„Dejte mi pokoj,“ řekl Max. „Mám dovolenou.“

Kdyby chtěl, mohl by toho idiota klidně nechat spáchat harakiri, vystřelit ho na Měsíc nebo ho rozžvýkat a spolknout coby dnešní večeři (mohl se ho ostatně zbavit zcela, stisknutím jediné klávesy) – ale cosi mu bránilo takto zacházet s žijícím člověkem.

Znechuceně vstal, popadl knihu a vyrazil nazpět do hotelu.

„Žádáme po tobě, ne abys o lásce uvažoval, ale abys ji před námi mocí své fikce zpřítomnil!“ volal na něj Fidelius, posměšně bafaje z doutníku.

Max zlostně mávl rukou.

V pokoji si opláchl rozpálený obličej a zuřivě zapnul notebook.

Petr Fidelius na chvíli odložil rozečtený časopis a pokradmu si tu dívku, s níž u bazénu náhle osaměl, prohlédl (musel trochu mhouřit oči, protože drobné vlnky na hladině mihotavě zrcadlily a násobily oslepující paprsky prudkého odpoledního slunce): napůl ležela, napůl seděla, hlavu pootočenou na stranu a snivě zvrácenou přes opěradlo toho stříbrného křesla. Tepna na její šíji byla napnutá. Z pletence vlasů se jí už uvolnilo několik jemných zlatých pramínků. Na nahých ňadrech měla několik kapek vody. Petr Fidelius se donutil odvrátit zrak a pokusil se znovu začíst do článku Karla Hausenblase Obraznost v Poláčkově výpravné próze. Nepřečetl však ani celé čtyři řádky, když jeho pohled znovu sklouzl k té dívce: ruce nechávala spuštěné přes měkké, jakoby trochu splasklé područky do teplé vody, a jak malátně, bezcílně veslovala drobnými dlaněmi, její ňadra ten pomalý rytmus kopírovala; bradavky měla ztuhlé a vystouplé. Poryvy teplého větru přisouvaly její křeslo stále blíž. Kritik ztěžka polkl lepkavou slinu. Připadalo mu, že ta vodní mapa na dívčině snědém, rozpáleném břiše se mu zmenšuje přímo před očima. Její pokrčená kolena byla široce rozevřená a potemnělou žlutí jejích mokrých plavek prosvítalo tmavé ochlupení vulvy; mokrá látka těsně přiléhala k jejímu klínu a věrně obkreslovala velké stydké pysky, malé stydké pysky, stydkou štěrbinu, hráz i konečník.

Petr Fidelius si náhle uvědomil, že by v dané chvíli zaplatil jakoukoli cenu, jen aby mohl do toho mokrého klína položit svá ústa a hladově jej vysrknout jako tu nejchutnější ústřici na světě.

Rychle si do klína položil Kritický sborník.

Max vyšel na balkon.

„Tak jak to na vás zapůsobilo?“ zavolal na něho.