Projekty Jolaniny matky

Když autobus krátce před třetí v noci zastavil na malém, špatně osvětleném parkovišti kdesi v horách, většina cestujících spala.

Jolanin otec slabě chrápal.

Jediná čtecí lampička, která dosud svítila, patřila Jolanině matce.

Karel otevřel dveře, ale nerozsvítil. Jolana vděčně vdechovala první nesmělé závany chladnějšího, svěžího vzduchu, neboť vydýchané a jakoby nahořklé dusno uvnitř autobusu jí nedělalo příliš dobře. Pamela po řidičově vzoru – jakkoli ji to stálo jisté vnitřní úsilí – ohleduplně nepoužila mikrofon a krátkou hygienickou přestávku vyhlásila hlasitým hrdelním šepotem, který – alespoň podle Maxova soukromého názoru – patřil k vůbec nejvzrušivějším polohám jejího hlasu.

Jolana se opatrně zdvihla, aby nevzbudila svého dřímajícího souseda (jak se od něj dozvěděla ještě před začátkem filmu, nebyl to Rus, nýbrž Ukrajinec).

„Není mi dobře. Jdu ven,“ oznámila tiše matce. „Nechceš jít taky?“

Jolanina matka kývla, aniž zdvihla oči od česko-italské konver­zace.

„Mami,“ řekla Jolana trpělivě.

Její matka k ní vzhlédla s nepřítomným výrazem. Workholic vyrušený z práce, uvědomila si Jolana.

„Nechceš se jít projít?“ opakovala.

Sledovala, jak si matčina čeština ztěžka razí cestu čerstvě navátými závějemi italštiny. Projektem s názvem Aktivní dovolená.

„Jdeš ven?“ řekla konečně matka.

Podařilo se jí dokonce se usmát.

Jolana ji upřeně pozorovala.

„Promiň,“ řekla matka. „Znáš mě. Mám vypnuto na příjem.“

„Není mi už zas dobře,“ zopakovala jí Jolana.

„Není ti dobře?“ řekla matka. „A vzala sis kinedryl?“

Jolana se – k vlastnímu překvapení – usmála. Byl to však zvláštní úsměv. Maxovi připadalo, že chtěla ještě cosi říct, ale potom si to rozmyslela a mezi rameny klimbajících spáčů se nehlučně protáhla ven. Na toaletu jít nepotřebovala, a tak se nazdařbůh vydala opačným směrem. Max si opřel tvář o sklo a díval se, jak Jolana nosem vtahuje chladný vzduch.

Za černým masivem hor na obzoru byl už tenký proužek kalného ranního světla. Na přívěsu parkujícího mercedesu, jehož posádka patrně spala uvnitř, byl velký motorový člun. Jolana si pohladila jeho hladký kýl, který ji příjemně studil, a pokračovala ve své zdravotní procházce.

Přemýšlela o životních projektech své matky – jedním z těch úplně prvních byl sám Jolanin otec. Jolanina matka ho poznala v době, kdy končila studium práv a kdy se už nedočkavě těšila na své první kauzy – a známost s pozdějším Jolaniným otcem takovou kauzou byla; spornou stranou byli její rodiče, jimž se příliš nelíbilo, že si Jolanina matka po všech těch diplomovaných a všestranně zajištěných mužích, kteří se jí postupně dvořili, hodlá vzít jakéhosi věčného studenta chemicko-technologické fakulty, který ještě ani nemá po vojně. Jolanině matce se ale líbil. Líbil se jí jeho úsměv, líbilo se jí, jak je vysoký, ale především se jí líbilo, s jakými překážkami se bude muset – bude-li si ho skutečně chtít vzít – potýkat. Byla ráda, že pro úspěch svého projektu musí vynaložit tak velké úsilí. Těšila se na svou obhajovací řeč. Těšila se, kolikrát bude muset telefonovat. Byl to tak komplikovaný případ, usmívala se v duchu Jolana, že matka zkrátka nedokázala odolat.

Když se vracela, bylo jí o něco lépe.

Autobus však na svém místě nestál.

Jolana beze spěchu obešla celé parkoviště, podívala se i za budovu přilehlého motelu, ale autobus nikde nebyl.

„Oni mi normálně ujeli,“ řekla si Jolana pobaveně.

Připadalo jí naprosto neuvěřitelné, že odjeli, aniž si kdokoli všiml její nepřítomnosti. Vesele se rozhlížela kolem. Přistihla se, že hovoří nahlas a že dělá různé žertovné obličeje, jako kdyby ji někdo sledoval.

„Zkrátka,“ zasmála se, „nejsem momentálně její projekt.“

Široko daleko však nikdo nebyl, dokonce i okna restaurace byla úplně černá. Uvědomila si, že nemá pas, ani peníze a že má na sobě jen kraťasy a tílko. Hystericky se zachechtala. Popošla několik metrů ke středu parkoviště a potom přešla po temném, vlhkém trávníku až ke svodidlům dálnice. Chvíli sledovala vozidla svištící v obou směrech. Když jedno z aut zablikalo dálkovými světly a zatroubilo, polekaně popoběhla zpátky na parkoviště. Sedla si na studený betonový obrubník chodníku, obemkla si rukama ramena a pomalu, s jakousi přemýšlivou rozvahou se rozplakala.