Co je trapnýho na tom,zahrát si na chvíli softík?

„Ta holka je naprosto bezprecedentní,“ řekla Denisa.

Irma se natáhla k oknu: viděla, že Oskar, Ignác a Max jdou kamsi přes parkoviště. Poslanec s manželkou a se synem právě vstupovali do motorestu. Pamela se skláněla nad záhonkem růží a čichala k nim.

„Ta holka je kráva,“ řekla Irma nekompromisně.

Denisa se zasmála. Prohlížela si přitom rovný, prostorný asfalt parkoviště.

„Máš hlad?“ zeptala se Irmy.

„Ani ne.“

„Tak zaházíme si teda?“ nevydržela to už.

Irma byla ráda, že to navrhla Denisa.

„A neni to trapný?“ řekla.

„Proč by to bylo trapný?“ vyjela na ni Denisa. „Co je na tom trapnýho – zahrát si na chvíli softík?“

„Dobře, dobře,“ chlácholila ji Irma. „Jenom jsem se zeptala.“

Shýbla se a vyndala z příruční kabely hnědou koženou rukavici a tvrdý žlutý míč. Snažila se dělat pomalé pohyby a dávala si dobrý pozor, aby se na jejím obličeji neprojevilo žádné kompromitující nadšení. Když ale zdvihla pohled od útrob tašky, zjistila, že Denisa si vzala nejen rukavici, ale že si navíc oblékla i červený klubový dres s univerzitním znakem a číslem 55. Irmě připadalo skoro neuvěřitelné, že se během těch několika vteřin, kdy se shýbala k tašce, stihla Denisa převléknout.

„Ty sis vzala dres?“ řekla.

„Nechci si zmazat to triko na cestu,“ řekla Denisa co nejlhostejněji.

Irmě její obavy připadaly poněkud přehnané a především se bála, aby jejich bezmála kompletní výstroj nepůsobila na tomto malém odpočívadle, a little bit embarrassing, trochu trapně, ale na druhé straně nechtěla jít jen tak, když Denisa má dres. Dilema nakonec vyřešila kompromisem, který jí připadal vcelku rozumný: nechala si to černé cestovní tílko, které ostatně vypadalo docela sportovně a které si navíc vždycky – pokud by si ho nakrásně skutečně zmazala – mohla v kterékoli umývárce rychle přeprat, a k němu si vzala pouze klubovou čepici s dlouhým štítkem; na ní byl rovněž jak znak, tak i číslo.

„Bereš si čepici,“ konstatovala Denisa.

„Stoupnu si proti slunci,“ řekla Irma.

Je pravda, že na obloze bylo hned několik relativně velkých mračen, takže by snad někdo mohl říct, že je skoro zataženo, ale ve chvíli, kdy to Irma říkala, slunce opravdu svítilo. Potom tedy Irma nechápe, proč Denisa ironicky zdvihá to svý křivě vytrhaný obočí.

Trochu rozpačitě vyšly na parkoviště. Předchozí problémy s vhodnou a situaci přiměřenou výstrojí mezi ně vnesly jisté malé napětí, které se odrazilo v prudkosti jejich prvních hodů – obě dívky byly však zkušené hráčky a vždy se jim podařilo rychlost míče utlumit v kožených kapsách rukavic, jakkoli přitom občas trochu vyhekly. Imponující přesnost jednotlivých hodů, ostrý, tvrdý zvuk míče dopadajícího do rukavice, příjemný pocit ze všech těch skvěle zkoordinovaných pohybů a v neposlední řadě i jistý divácký ohlas z řad jejich spolucestujících je však rozradostnil a uklidnil. Na diváky se sice ještě přímo nepodívaly, ale věděly o nich. Neházely už míč s takovou silou a vůbec trochu zvolnily; začaly si povídat o nedávno vydané knize Nicka Cavea a čas od času se na sebe mile usmály.

Po půl hodině vyšel Hynek z motorestu.

„Už tu máš toho svýho poslance,“ řekla Denisa Irmě. „Tak si dej záležet.“

Přidaly znovu na tempu.

Podívaná na dvě uřícené, zpocené dívky, pobíhající v bezmála třicetistupňovém vedru po rozteklém asfaltu a snažící se zasáhnout tvrdým míčkem buďto jedna druhou, nebo – říkal si Hynek – ten za nimi parkující stříbrný peugeot, vzbuzovala v Hynkovi jakýsi neurčitý odpor. Dost dobře nechápal, proč se tak štvou. Znovu si je prohlédl a přemýšlel, co konkrétně se mu na nich nelíbí – vždyť byly docela hezké, obzvlášť ta Denisa, a mrštnost, s níž se pohybovaly, navíc dávala tušit, že pod zpocenými tričky se bezpochyby skrývají dvě pevná mladá těla. Ale byla v nich i jakási kyselá, ostražitá usilovnost. Ano, usilovnost. To mu připadalo vcelku výstižné. Lépe to alespoň vyjádřit neuměl.

Přišel Max.

„Co to ty dívky dělají?“ zajímal se.

„Těžko říct,“ řekl Hynek s úsměvem. „Nebude on to nějaký sport?“