Renting a car

Jakub chtěl, aby si vypůjčili nějakou pořádnou, silnou káru, minimálně dvoulitr, ale matka ho požádala, aby se laskavě vzpamatoval. Byla naopak ráda, když zjistila, že před půjčovnou aut stojí mimo jiné i dva Opely Corsa, neboť s vozem téže značky jezdila už druhý rok v práci.

„Proč nejede táta?“ zeptal se Jakub, zatímco slečna v malé, tmavé kanceláři sháněla v garáži na zadním dvoře svého šéfa.

„Už v Benátkách byl.“

„A ty snad ne?“

„Říkal taky, že se mu nechce v tom horku nikam cestovat.“

„Kecy,“ řekl Jakub.

Snažil se, aby to znělo drsně. Už beztak byl otrávený, že s nimi jedou ty dvě staré báby – a ještě ke všemu pojedu tou mrňavou, pomalou a línou Corsou. Vzpomněl si, co mu říkal o Opelu Corsa Nagy: To není auto, to je nákupní taška…

Zuzana na něj překvapeně pohlédla. S tátou by si takhle mluvit nedovolil, musela si přiznat.

„Jestli se mnou budeš mluvit takhle, nepojedu s tebou nikam,“ řekla mu.

Snažila se, aby to znělo chladně a zklamaně.

„Tak proč lžeš?“ zaútočil Jakub přímo.

Naštěstí zrovna přišel vedoucí; na Itala byl hodně vysoký.

„We want Opel Corsa for today,“ pronesla Zuzana s úsměvem.

Znovu zjišťovala, že bez Hynka vystupuje nesrovnatelně sebevědoměji, než když je s ním.

„Sure,“ usmíval se Ital. Potom řekl něco, čemu Zuzana příliš nerozuměla, ale měla pocit, že mluvil o čemsi automatickém, z čehož vydedukovala, že se ptá – nebo jí rovnou nabízí – automatickou spojku, na kterou nebyla zvyklá.

„No, no,“ řekla. „I need car with speeds.“

Nyní nerozuměl pro změnu Ital.

Jeho soustředění jí připadalo komické. Pravačkou ve vzduchu naznačila řadicí páku.

„Scatola del cambio!“ pochopil Ital.

Také on předvedl krátkou pantomimu zařazení rychlosti.

„Si,“ řekla Zuzana.

Vyšel spoza pultu a pokynul jim, aby ho následovali na ulici. Otevřel jeden ze dvou vozů, červený, a ukázal na řadicí páku.

„That’s great,“ řekla Zuzana.

Vida, jak to šlo snadno.

Vrátili se do kanceláře. Cena už Zuzaně tak skvělá nepřipadala; podle ceníku na stěně zjistila, že jí vedoucí počítá taxu za celé tři dny.

„Just one day,“ zaprotestovala chabě, „not three days.“

Vedoucí opakovaně tvrdil, že minimální doba nájmu je tři dny.

„Ou kej,“ vzdala to.

V peněžence jí nezbyly skoro žádné peníze. Jakýmsi temným zadostiučiněním pro ni bylo, že to jsou Hynkovy peníze a že mu nenechala v pokoji žádný vzkaz. Dusný vnitřek auta čímsi páchl, a tak rychle otevřela všechna okna.

„To neni auto,“ řekl Jakub. „To je nákupní taška…“

Nastartovala. Ital jim zamával. Trochu výsměšně, připadalo jí. Určitě je okradl, říkala si. Věděla, že Hynek by se takto okrást nenechal. Zjistila, že vůz má už asi hodně za sebou, neboť byl mnohem hlučnější než ten její firemní, a navíc byl rozbitý ukazatel paliva; ten Ital sice tvrdil, že nádrž je plná, ale nevěděla, jestli mu může věřit.

Zhluboka vydechla a pohlédla na Jakuba.

„Tak co?“ usmála se statečně. „Dobrý?“

„Řve to jak tank,“ ušklíbl se Jakub.