Maxovo statečné vystoupení

„Co je to tam?“ řekl Karel.

„Kde, Kájo?“

Karel ukázal na silnici před sebou. Asi tři sta metrů vpředu stál po obou stranách silnice dav lidí. Jejich srocení zúžilo vozovku na sotva polovinu původní šířky, takže všechna auta musela značně zpomalit.

„Támhle,“ řekl Karel a ubral plyn. „Že by bouračka?“

„Myslím, že ne,“ díval se bedlivě Karel. „Auta tam nejsou. Jenom ňáký lidi.“

Oba řidiči, Pamela a ostatní nyní pátravě hleděli na přibližující se dav. Převládali v něm muži; v rukou měli hokejky, řetězy, klacky, vidle, mačety a sekery. Osobních ani nákladních aut si nevšímali; zdálo se, že jejich pozornost bůhvíproč upoutávají jen projíždějící autobusy. Netvářili se právě přátelsky. Všichni se nyní dívali na jejich autobus. Někteří cosi volali a vzrušeně gestikulovali rukama. Karel se k nim blížil skoro krokem.

„Proboha,“ pochopil náhle druhý Karel. „Budějičáci…“

Petřík i Pavlík vycítili obavy, které se všech účastníků zájezdu v té jediné vteřině zmocnily, a ustrašeně se rozplakali.

„Tiše,“ tišila je jejich matka, ale i ona měla v očích slzy.

„Maxi!“ vykřikla Pamela a ustrašeně se vrhla Maxovi kolem krku. „Co chtějí?“

Dvě ženy z davu – jako by její slova slyšely – rozvinuly dlouhý transparent s červeným nápisem Jak bylo u moře? Tady celej tejden lilo… Vlevo od nich se nad několika nenávistně zachmuřenými obličeji objevilo heslo Kdo je opálenej, je kurva!

„Řekl bych, že nás chtějí přivítat,“ řekl s úsměvem Max.

V jeho tváři, která mužným odhodláním jako by ještě více zkrásněla, nebyla po nějakém strachu ani ta nejmenší stopa.

S imponující rozhodností přikázal Karlovi, aby zastavil, a sám si zapnul palubní mikrofon.

„Čeští spisovatelé,“ řekl rozvážně, „odjakživa stáli v čele těch, kteří se statečně vzpírali útlaku, porobě a násilí…“

A tak dále.