Spojité nádoby

Pánské toalety byly až za ohybem budovy.

Max otevřel dveře. Obklopila ho příjemná, nevtíravá citronová vůně. Rozhlédl se: šedomodré dlaždice a kachlíčky na stěnách i oválná světle šedá umývadla – vše bylo na tak frekventované místo až nevysvětlitelně čisté. Max si lámal hlavu, jak je možné, že je tu zcela sám, když na parkovišti i v restauraci je taková spousta lidí. Očekával obvyklou hradbu mužských zad, hluk splachované vody, pronikavé hučení horkovzdušných sušičů rukou, zápach z obsazených kabin a umyvadla zacákaná holicí pěnou a zubní pastou – místo toho tu stál docela sám, v naprostém tichu. Působilo to nevěrohodně a jaksi zbytečně tajuplně.

Byl proto docela rád, když v zrcadle nad umývadlem uviděl přicházet pana Petresca – pan Petrescu byl sice jen fiktivní postava, ale bylo to lepší než nic. Vzájemně se na sebe usmáli. Max se zapnul, nabral si do dlaně trochu růžového tekutého mýdla a pobaveně naslouchal, jak si pan Petrescu při močení píská Pod tou skálou kde proud řeky syčí…

Záměrně mytí protahoval.

„Přítomnost románové postavy proměňuje svět v text,“ oslovil ho z ničeho nic pan Petrescu, když se jejich oči setkaly v nasvíceném zrcadle nad umyvadlem. „A naopak text se proměňuje v svět, ve­jde-li do něj autor.“

Ta věta okamžitě vzbudila Maxův zájem.

Text se proměňuje v svět, vejde-li do něj autor, opakoval si okouzleně. Ta jediná věta přesně vyjadřovala to, co už léta intuitivně cítil a o co ve svém psaní usiloval. Zatímco si sušil ruce, pozoroval zavřené dveře. Záleží jenom na tom, kdo vejde, říkal si.

Vstoupila paní Košťálová.

„Skutečnost a text jsou spojité nádoby zdánlivě nesmiřitelných protikladů,“ pravila zaujatě, avšak pohled na řadu bílých pisoárů jí okamžitě vehnal červeň do tváří.

„Prokrista, promiňte,“ omlouvala se polekaně, jakmile si uvědomila svůj omyl, „spletla jsem si dveře. Promiňte.“

Zalomila rukama a zdvihla oči v sloup – působilo to komicky a mladě.

„Ale vždyť se nic nestalo,“ chlácholil ji vesele Max.

Konečně pochopil, kdo ti dva jsou.