Zuzana a ovce

Zuzana věděla, že by tam chodit neměla. Hynek nebyl ani v motorestu, ani v autobuse, ani nikde jinde – a tu holku, tu Denisu, taky nikde neviděla. Tak kde by byli? Bylo tu příliš málo jiných možností. Cítila skoro radost – a zároveň se té vysoké pravděpodobnosti bála. Bála se, že skutečně uvidí to, co si myslí, že tam uvidí. Vypadalo to sice, že tam na druhé straně nikdo není, ale tušila, že si stoupli ke kolům, aby jim pod podvozkem nebyly vidět nohy. Měla pocit, že dokonce vidí jejich stíny. Takže oni tam opravdu jsou? Náhle to bolelo. Nyní už věděla docela jistě, že když ten kamion z druhé strany obejde, oni tam budou. Nechtěla je vidět, protože ji to – přestože to nebylo poprvé – zraňovalo, ale nedokázala se vzepřít té podivné síle, která ji k nim vedla.

Měla pocit, že ji některé ovce pozorují.

Zaskočilo ji, jak přesně ten výjev, který měla nyní před sebou, odpovídá její původní představě. Očekávala, že uvidí svého muže Hynka líbat tu mladou dívku – a její muž Hynek skutečně líbal tu mladou dívku. Zaplavilo ji jakési zvláštní horko. Cítila smutek a příjemný pocit převahy. I ta předchozí bolest byla nyní jakoby příjemná. Jakoby sladká. Připadalo jí, že ji pozorují tisíce očí. Jako by byla hrdinkou nějakého filmu. Dívala se. Dokonce i jeho ruce spočívaly tam, kde je viděla předtím. I ten jeho pohled a úsměv byl úplně stejný. Věděla, že jakmile odtrhnou hlavy od sebe, okamžitě ji spatří, ale nedokázala se pohnout. Ano, i teď, když už si jí všimli, se i ta holka tváří přesně tak, jak se tvářila před chvílí, když si Zuzana její výraz jenom představovala.

Cítila k ní zášť, ale v jistém smyslu to bylo také trochu legrační.

Nevěděla, co má dělat. Podívala se na Hynka, pokývala hlavou a potom šla zpátky k autobusu.

Ovce za ní vážně hleděla.