A už žádné trojčení

Max nechal toho malého snědého Itala odemknout, ale pak ho rychle vystrnadil, roztáhl závěsy, otevřel balkonové dveře, lehl si na postel a vychutnával svou samotu. Na jedné straně si sice liboval, kolik poznámkového materiálu mu díky všem těm pozoruhodným spolucestujícím přibylo během cesty v jeho notebooku (a nemohl se už dočkat, až železnými pruty nově objevených motivů a sypkým štěrkem dílčích postřehů ještě více zpevní betonové základy své románové stavby), ale na druhé straně ho ten nepřetržitý společenský kontakt s tolika lidmi – a zejména pak s Pamelou – poněkud psychicky unavil.

Šel na záchod, sedl si na mísu a začal onanovat, aby se zbavil nastřádaného napětí. Samozřejmě si přitom představoval Pamelu. Její ňadra, k nimž si během rozhovoru s ním tiskla ruce. Její rozevřený klín, když jim četla pohádku. Už to na něj šlo. To je fofr, pomyslel si. Ještě chvíli ten slastný okamžik oddaloval, ale potom se lehce nadzdvihl, zatajil dech, napnul břišní svaly a pevně sevřel prsty u nohou.

Teď.

Teď by mě měly vidět mé čtenářky, napadlo ho, když pak seděl na bidetu. Všechny ty milé ředitelky okresních knihoven. Stáhl si předkožku co nejdále dozadu a smýval si ten kluzce lepkavý povlak. Cítil nejen obrovskou úlevu, ale i vracející se duševní rovnováhu.

A už žádné trojčení, umiňoval si.