It was just a dream

„Tak Svatý otec zatím podle všeho žije,“ oznamoval nazítří u snídaně Maxovi radostně Oskar. „Ve zprávách alespoň o jeho smrti nic nebylo.“

Pokoušel se vtipkovat, ale rostoucí nervozitu se mu nedařilo zakrýt. Ignác stále nedorazil a odjíždělo se už zítra.

„Celou noc jsem sledoval CNN. Čekal jsem zprávu, že v Římě se jakýsi neznámý šílenec vrhl na papežův obrněný papamobil s transparentem ‚Mia Farrow může – a já ne?!‘, ale dosud nic nehlásili,“ usmíval se Oskar statečně.

Max ho přátelsky poplácal po zádech.

Přišla Pamela, už s plážovou kabelou přes rameno. Jde k moři – půjdou Oskar s Maxem s ní? Oskar řekl, že on na pláž nepůjde, nýbrž pro případ, že by Ignác telefonoval, zůstane u hotelového bazénu. Max po krátkém zaváhání řekl, že tu zůstane s Oskarem.

Chceš-li zachránit sebe, snaž se zachránit druhé, pomyslel si.

„Vy byste vážně chtěli adoptovat dítě?“ zeptal se později Oskara, už když seděli na modrých lehátkách před bazénem.

Oskar pokrčil rameny.

„To byl jenom takovej sen.“

Ignác se nevrátil ani k obědu a Oskarova nervozita rychle stoupala. Jestliže ještě ráno byl jakžtakž schopen jakéhosi ironického nadhledu, pak odpoledne tuto schopnost definitivně ztratil. U oběda skoro nic nesnědl, v jídle se pouze mlčky povrtal a zavřel se ve svém pokoji, z něhož pak odmítal vyjít. Na Maxovo klepání buďto vůbec nereagoval, nebo – když mu výjimečně dovolil vstoupit – ho vzrušeně obviňoval z lhostejnosti a nečinnosti.

„Ale co si proboha představuješ, že udělám?!“ hájil se marně Max.

„Něco!“ křičel Oskar už trochu nepříčetně.

Nesmyslně pobíhal po místnosti. Jeho hlas, usazený v nepřirozeně vysoké poloze, jeho zarudlé oči a napuchlý nos, jakož i jeho poněkud patetická gestikulace vzbuzovaly nepříjemný dojem afektované zženštilosti. Max Oskara takhle neznal a po pravdě řečeno se musel nemálo přemáhat, aby tu uječenou hysterku, v níž se jeho dlouholetý přítel postupně proměnil, vůbec snesl. Snažil se Oskara uklidnit. Vypočítával mu nejrůznější, zcela nedramatické možnosti, proč se Ignác při návratu z Říma mohl zdržet, ale Oskar jeho racionální argumenty odmítal. Z jakéhosi důvodu podlehl přesvědčení, že Ignác hodil po papežovi kámen a že byl tudíž zatčen.

„Proč by na něj prokristapána házel kámen?“ zvýšil hlas už i Max. „Oskare, prosím tě, vzpamatuj se!“

„Ty ho neznáš!“ křičel Oskar. „Dokážeš si vůbec představit, jak to vypadá v italských věznicích?!“

Protože stále trval na tom, že je bezpodmínečně třeba zavolat na český konzulát, Max po dlouhém váhání souhlasil. Zatelefonoval do Říma raději sám, avšak na dotyčném úřadě o žádném českém turistovi v případných nesnázích – jak Max vzniklou situaci eufemisticky označil – zhola nic nevěděli. Max to považoval za dobrou zprávu, nicméně Oskar i nadále odmítal jít večeřet.

„Nemůžu jíst, když je Ignác v kriminále!“ vykřikoval.

Max jeho mučednictví rázně odmítl a přinutil ho, aby se laskavě konečně oblékl a sešel s ním dolů do jídelny.

„Pamelin večírek nás určitě rozptýlí,“ ujišťoval ho.

Trochu se obával, že se nemýlí.