První Jakubův problém

První Jakubův problém spočíval v tom, že nemohl čúrat, když vedle něj kdokoli stál.

Začalo to už loni na podzim ve škole a od té doby se to jenom zhoršovalo.

„Jdem se vychcat,“ říkávali spolužáci o přestávce.

„Já už byl,“ lhal zpočátku Jakub.

Jenomže pak mu na to přišli.

„Ty už jsi byl, jo?“ posmívali se mu. „A kdy?!“

Nějakou dobu se zkoušel zavírat v kabince, ale příliš to nepomáhalo, protože na něj prakticky pořád bouchali, házeli na něj křídy nebo boty a sprostě na něj pokřikovali. Když se mu nepodařilo vymočit se o některé z prvních tří přestávek, zkoušel se během další hodiny hlásit, když učitel posílal někoho s třídní knihou nebo třeba do kabinetu pro nějaké zapomenuté pomůcky. To ale vyšlo málokdy, protože se většinou hlásili skoro všichni, takže mu nezbývalo, než se během čtvrté nebo páté hodiny přihlásit, jestli může jít na WC. Déle než do páté hodiny to nikdy nevydržel. Hlásit se na WC bylo ale potupné a ostatní se mu smáli. Smály se i holky. Ne všechny, ale těch, co se mu smály, bylo dost. Ještě horší bylo, že mu přestali věřit učitelé, kteří v jejich třídě čtvrtou a pátou hodinu vyučovali – hlásil se totiž příliš často.

„Nepřeháněj to, Jakube,“ řekla mu přísně matikářka.

Třídní ho sice pouštěla, ale to nestačilo.

Jednou byl tlak v jeho měchýři tak silný, že už to nemohl vydržet. Kabinky byly obsazené. Běhal po škole jako šílený. Na poslední chvíli vběhl do odemčené šatny před tělocvičnou, zabouchl dveře a zběsile hledal místo, kde to provést. Představa proudu moči, tříštícího se o navoskované parkety, byla pro něj naprosto neúnosná, a tak se s tichým pláčem vymočil do molitanové matrace.

Tělocvikářka druhý den začala organizovat vyšetřování, ale jejich třída šla hned ráno k zubaři, a když se vrátili, tělocvikářka už to mezitím vzdala. Když si na to Jakub vzpomněl, ještě dnes se ho zmocňovala tak děsivá úzkost, že málem až křičel.

Tři týdny poté – dříve se neodvážil – se svěřil dvěma spolužákům, které považoval za své kamarády. Ti to v příštích dnech řekli ještě třem dalším klukům, takže za čtrnáct dní už to věděla – připadalo alespoň Jakubovi – celá škola, ale jednu dobrou věc to přece jen přineslo: čas od času si sice někdo ze sedmáků nebo osmáků neodpustil nějakou tu vtipnou poznámku, ale jinak ho definitivně přestali otravovat. Některý z kamarádů si občas dokonce stoupl za dveře kabiny, do níž se Jakub zamkl, aby mu zabezpečil potřebný klid.

„To byla doba,“ říkali mu, když vycházel.

Celý šťastný se zapínal.