Chlap přes uličku

Loni na podzim se Max sešel v kavárně Gany’s se spolužačkou z fakulty. Před dvěma týdny se vdala, a Max proto očekával, že bude mluvit o svatbě a o manželovi. Sotva se však posadili, řekla, že mu musí vyprávět o své prázdninové cestě do Španělska.

Max zprvu nechápal, proč přikládá tomu zájezdu takovou důležitost.

„A přes uličku proti mně seděl takovej bezvýraznej, zakřiknutej chlap, něco přes třicet,“ líčila spolužačka Maxovi. „Takovej typickej mouchy snězte si mě. Připadal mi navíc starej a vůbec jaksi nezajímavej: nevyspalej, opuchlý voči, přeleželý vlasy, otlačenej obličej – dovedeš si tu šílenou cestu autobusem představit. Zkrátka mě ani trochu nezajímal.“

Odhrnula si vlasy z čela. Číšník přišel odnést prázdné skleničky; chtěl vědět, zda si dají ještě víno.

„Ano, díky,“ řekl Max.

„Na příklopci měl flek.“

„Číšník?“ řekl Max. „Nebo ten chlap?“

„Ten chlap,“ řekla s úsměvem. „Jednou v noci na nějaký čúrací zastávce se ke mně otočil a na něco se ptal – kde jsme nebo jak dlouho tu budeme stát, zkrátka nějakou blbost, nepamatuju se přesně, co to bylo. Vím jenom, že měl na příklopci malou mokrou skvrnu. – Promiň ty detaily, ale chci, abys to viděl pokud možno stejně jako tenkrát já.“

„V pořádku,“ řekl Max. „Pokračuj.“

Vzpomínal si, že přesně v tomto okamžiku rozhodila rukama.

„To už je vlastně všechno. Chápeš: Nezajímal mě. Odpuzoval mě,“ řekla.

Zasmála se:

„A o dva dny později jsem kvůli tomuhle chlapovi probděla a prokouřila celou noc a – poprvé v životě – psala básně.“

Max mlčel.

„Jó, zájezdy…“ řekla spolužačka. „Měsíc po příjezdu jsme se vzali.“

Maxovo překvapení bylo nelíčené.

„Prima příběh,“ pochvaloval si posléze.

„No jo, ale chápeš to?“ pronesla spolužačka naléhavě. „Já ne.“