Jolanina matka to Maxovihodila na papír

„Milý Maxi, příběh, který Vám chci vyprávět, by se mohl jmenovat Co si kdo zaseje, to také sklidí. Začal na jaře roku 1988, v jedné velké továrně v jednom v malém městečku. Je to velmi smutný příběh, takže by z něj mohl být dobrý humoristický román,“ četl Max.

Už mi určila i žánr, usmíval se v duchu.

„Na počátku příběhu vládla v továrně komunistická strana a jeden dosti vzdálený sklářský koncern. A taky strach. A trochu i několik nepříliš schopných soudruhů, posvěcených krajskými, okresními a celozávodními výbory komunistické strany. Ti měli jediný cíl: udržet se na své židli a mít z toho co nejvíc.

Na jaře roku 1988 byl vydán zákon o státním podniku. Sotva soudruzi z vedení poslušně (i když ne zrovna ochotně) založili jakýsi polovičatý státní podnik, už tu byla další hrozba pro jejich do té doby pokojnou existenci – tentokrát v podobě povinné volby ředitele. Aby bylo „demokracii“ učiněno zadost, museli kandidovat alespoň dva kandidáti. Jedním sice vždycky a všude býval stávající ředitel – ale kde sehnat druhého, navíc samozřejmě takového, který by toho stávajícího v konkursu neohrozil? Nevěděli. Ministerstvu se soudruhů z malého městečka zželelo a operativně sáhli pro druhého kandidáta do vlastních úřednických řad – vždyť je to stejně jen formalita.

Jenomže nebyla. Nespokojenost zaměstnanců továrny se soudruhy ve vedení byla příliš velká. Navíc vybraný ministerský kandidát – měl takové divné jméno, jmenoval se Nestor – nebyl vůbec neschopný, naopak; tajně poučen předvolebními kampaněmi v USA objížděl jednotlivé závody a provozy a sliboval novou podnikovou politiku. Demokratickou. S lidskou tváří. Nastínil novou cestu. Byl inteligentní, měl koncepci a v mezích „glasnosti“ útočil proti zavedené organizaci výroby a řízení. Podporovali ho i někteří nestraníci. Navíc měl v městečku, kde kdysi pracoval a žil, několik přátel.

Patřila jsem k nim i já a můj manžel – také jsme ho podpořili. A on nakonec zvítězil.“

Konec první románové části, šklebil se Max.

„V továrně nastává nová doba,“ psala Jolanina matka. „Nestor zavádí pořádek. Vyžaduje disciplínu. Využije všech možností daných novými zákony, jakož i svých konexí na ministerstvu, dosáhne uzavření delimitační dohody s koncernem a dovrší tak definitivní osamostatnění podniku. Vládne demokraticky. Ač sám samozřejmě straník, podporuje i iniciativu nestraníků. Nechává prostor pro debaty a diskuse. Se stranickými a odborovými orgány vede obratná diplomatická jednání. Z vedení odvolá ty, kteří jeho strategii nechápou (ale i ty, kteří by mu mohli konkurovat). Podnik se začíná zviditelňovat. Začíná být úspěšný.

Listopad 1989 je ovšem zprvu příliš velké sousto i pro ‚pokrokového‘ Nestora. 20. listopadu se osobně zúčastní mítinku na podporu strany a vlády. Nekompromisně vyhazuje všechny delegace pražských studentů – hájí své stranické přesvědčení. Vzpamatuje se až 28. listopadu, když dojde k zrušení ústavního článku o vedoucí úloze strany. Poté nastává razantní obrat. Nestor okamžitě odvolává kádrově personálního náměstka, ruší celý jeho úsek, stejně jako dosavadní účast předsedy CZV KSČ v ředitelské radě a poradě vedení. Nechá sundat hesla, zastaví výstavbu Síně tradic, zahodí stranickou legitimaci.

Přesto se jeho ředitelské křeslo otřásá.“

„Nestor seděl ve své prostorné kanceláři s rudým běhounem a díval se, jak venku na nádvoří několik dělníků demoluje transparent s nápisem PRO BLAHO PRACUJÍCÍHO LIDU. Šlo jim to od ruky. Měl pocit, jako by se ta pojízdná židle, na které se nyní zamyšleně pootáčel, trochu chvěla,“ fabuloval v duchu ironicky Max, ale přesto četl dál:

„Na četných veřejných shromážděních byl Nestor i celé vedení terčem mnoha útoků. Můj muž a já jsme ho naopak hájili – například na stránkách nově založeného podnikového časopisu. ‚Nejsme jako oni,‘ připomínali jsme těm horkokrevným radikálům z Občanského fóra (tehdy nám tak alespoň připadali). A proč navíc měnit úspěšný vedoucí tým? A kde vzít jiný?

Nakonec – až na (dočasně) lustrované výjimky – vedení v čele s Nestorem útoky přežilo. Zdálo se, že to s podnikem myslí dobře: následovala úspěšná reorganizace, zřízení divizí, decentralizace pravomocí, vše doprovázené nebývalým zvýšením iniciativy a aktivity zaměstnanců. Přípravili jsme privatizační projekt, založili akciovou společnost a několik dalších společností tuzemských i cizozemských, iniciovali založení investičního fondu, proběhla kuponová privatizace, nově jsme investovali, získali certifikát jakosti. Došlo k zvýšení vývozu, produktivity i zisku. Některé investice (dovozy) byly sice omylem a zůstaly nevyužity; snadno se však našel nevinný viník a několik desítek zbytečně vyhozených milionů nemohlo celkový úspěch ovlivnit.“

Povídka do Hospodářských novin, pomyslel si Max.

„Se vzrůstajícími úspěchy rostla však i Nestorova chuť po absolutní moci. Postupně opouští demokratický způsob řízení, znovu si přisvojuje původně decentralizované pravomoci. Nepřipouští debatu, porady vedení se mění v jeho monology. Vytrácí se kolegiální úcta a respektování druhého – oponenti jsou automaticky považováni za nepřátele. Uplatňuje metodu cukru a biče – hlavně však biče. Osobuje si dokonce právo zasahovat do soukromí svých podřízených. Dořvat a srazit na kolena a pak opět pozvednout – to je osvědčená cesta k absolutní poslušnosti. Poslušné odměňuje: obrovskými platy, novými auty. Vytváří atmosféru strachu a podlézavosti. Láme osobnosti, ty nezlomené odstraní. Jeho oblíbenou četbou –“

– je Souostroví Gulag! zvolal v duchu vesele Max.

„– je Souostroví Gulag.“ Postupně objevuje, že ideálními podřízenými jsou bývalí i současní komunisté, zvyklí na stranickou disciplínu, kteří bez odmlouvání plní rozkazy, o nichž příliš nepřemýšlejí. A pak: není nad to, být zase mezi svými… Mezi těmi, s nimiž si nemáme co vyčítat. On jim za nic nevděčí, naopak oni jsou zavázáni jemu, že je zase pozdvihl, že jim dal znovu kousek moci. Ty ostatní lze kromě toho jen obtížně lámat: mají letitý trénink, vlastní názory a zcela přebytečný smysl pro morálku. Navíc se s podnikem za celá ta dlouhá léta, co v něm pracují, směšně identifikovali a nyní žárlivě střeží, aby podniku nikdo neubližoval. Všechny ty lákavé možnosti, které se nyní nabízejí, jim vadí: nejrůznější tichá společenství i „zeštíhlování“ podniku ve prospěch preferovaných soukromých a zahraničních firem. Poukazují na provize.

Překážejí.

Je třeba jednat razantně a rychle. Nestor připravuje zásadní reorganizaci. Zdůvodnění obstarají renomované poradenské firmy, které bohatě zaplatí (v jedné z nich stejně pracuje jeho syn, takže ty peníze nepřijdou tak úplně nazmar…). Pryč s divizním uspořádáním a decentralizací pravomocí! Zpět k totalitnímu centralismu, naším ideálem je postnormalizační uspořádání podniku z roku 1971 – a právě to nám bylo renomovanými firmami doporučeno. Žádná zvůle – vědecky podloženo. Na místa odborných ředitelů pečlivě vybrat spolehlivé soudruhy: Kandidáta za KSČM. Bývalého Lidového milicionáře. Poslušnou soudružku z někdejšího ONV. Nemusíme se ničeho bát, máme přece svobodu, kapitalismus a demokracii, takže nám to půjde jako po másle. Ředitele závodů většinou ani vyměňovat nemusíme (nomenklatura OV KSČ), místa vedoucích provozů, odborů a oddělení bez problémů obsadíme členy bývalého CZV KSČ, řadovými milicionáři, členy dílenských výborů, předsedou SČSP a jinými zasloužilými soudruhy – přinejmenším s praxí v rudých odborech. Malé ústupky ale občas udělat musíme – například je nutno vyhovět podnikovému představenstvu, které požaduje do vedoucích funkcí lidi mladé; protože mladí však nejsou dostatečně spolehlivými soudruhy, a protože by nám navíc mohli v budoucnu konkurovat, dáme jim ty funkce, z kterých chceme vyhodit nespolehlivé nesoudruhy (nevadí, že ta či ona funkce vůbec neodpovídá jejich kvalifikaci a praxi – až si na ní vylámou zuby, nahradíme je staršími spolehlivými soudruhy).

Nespolehlivým nesoudruhům dáme výpověď z důvodu organizačních změn.

Nejlépe jako dárek k narozeninám.

Bez ohledu na to, že v továrně pracovali přes třicet let a mají – na rozdíl od mladých – kvalifikaci, kterou v továrně postrádáme.

Bez ohledu na to, že jsou to naši bývalí přátelé (kteří nám navíc pomáhali do funkce) – musíme být přece pevní a zásadoví.

A to už jsme, milý Maxi, na konci příběhu:

Je leden 1996 a v továrně vládne Nestor. A strach. A trochu i vzdálené představenstvo. A trochu i několik nepříliš schopných, ale poslušných soudruhů, zocelených dlouholetým třídním bojem. Ti mají jediný cíl (viz strana 1): udržet se na své židli a mít z toho co nejvíc.“

To je ale opravdu svinstvo, říkal si nahněvaně Max, když elaborát Jolaniny matky konečně dočetl.

Svinstvo a hnus.

Jenomže co já s tím?