Stojící Helga

„Na chvíli si stoupnu,“ řekla Helga Šarlotě, ale Šarlota jí nerozuměla.

„Jsem přesezená, musím si stoupnout,“ zopakovala Helga Šarlotě hlasitě a popuzeně.

Nohy jim otékaly oběma, ale křeče do lýtek dostávala zatím jenom Helga.

Šarlota se ohlédla po cestujících.

„Nikdo nestojí,“ řekla s obavou.

„Nikomu není pětasedmdesát,“ řekla Helga a s námahou se postavila do uličky.

Šarlota jí nerozuměla, ale Helga tentokrát jen mávla rukou. Pamela se k ní tázavě otočila.

„Jsem trochu přesezená a musím si na chvíli stoupnout,“ vysvětlila jí Helga. Potom se poněkud překvapivě otočila nikoli po směru jízdy, nýbrž čelem k cestujícím. Možná, říkal si Max, v ní zapracoval nějaký podvědomý reflex dlouholeté návštěvnice divadel a koncertů, která ví, že na své místo v řadě procházíme čelem k sedícím divákům.

Stála čelem k ostatním účastníkům zájezdu a usmívala se.

Nejdříve se zdálo, že se chystá pronést jakýsi – podle všeho delší projev – ale neučinila tak. Na zvědavou otázku Jituš pouze stručně odpověděla, že je trochu přesezená a že si musí na chvíli stoupnout. Potom už jen mlčky stála, čelem k cestujícím, a mírně se usmívala. Rozpaženýma rukama se držela madel na obou stranách. Otřesy auto­busu roztřásly svraštělé a ochablé svaly na jejích bledých pažích.

Hovory podivně vázly a autobus po dlouhé době skoro ztichl.

Když se Helžin pohled střetl s pohledem některého ze spolucestujících – což se stalo pokaždé, kdykoli se dotyčný nevydržel dívat stále jen z okna – její úsměv se maličko rozšířil. Vzápětí však svůj úsměv polekaně stáhla, neboť si uvědomovala, že jí špatně drží zubní protéza.

Cestující si to bohužel uvědomovali také.

Stála tam jako špatná stará herečka při děkovačce. Jako vysloužilá šmíračka, kterou se publikum svázané lidskými ohledy ostýchá vypískat.

„Pamatuj na smrt,“ zašeptal Ignác.

Max si s tou situací nevěděl rady – ani lidsky, ani literárně.

Asi po čtvrthodině si Helga – k nepopsatelné úlevě všech přítom­ných – zase sedla.