Poslancovo předsevzetí

Hynek se – jak si pevně předsevzal – snažil. Když Zuzana kupříkladu zjistila, že má knihu, kterou si chtěla vzít do autobusu, ve svém kufru, jenž už byl ovšem dávno uložen kdesi v zavazadlovém prostoru, nabídl se, že poprosí řidiče, jestli by jim zavazadlový prostor ještě jednou neotevřel. Zuzana to ocenila úsměvem: řekla, že je prý od něho velkorysé, když se v tom vedru chystá vzpírat s těžkými kufry kvůli Jackie Collinsové, kterou – jak mnohokrát prohlásil – bytostně nesnáší. K Hynkově nemalé úlevě ale nakonec prohlásila, že to není třeba. Bude prý spát nebo poslouchat walkman. Usmála se. Hynek se také usmál. Dostal nápad. Pod jakousi záminkou odešel, upozornil tu hezkou průvodkyni, že si ještě na tři minutky odskočí, a běžel do nedaleké trafiky koupit nějaké ženské časopisy. Prodavač ho poznal a začal s ním přátelsky diskutovat o problémech se zřízením senátu. Hynek se omluvil, že nemá čas, a rychle vybíral časopisy vystavené na pultě. Koupil dokonce i ty drahé: Cosmopolitan a Elle. Dva časopisy koupil Jakubovi. Aby odškodnil prodavače za to, že se mu nemohl věnovat, nechal mu velké spropitné.

Běžel zpátky.

Snažil se.

Bál se především toho, že Zuzana nedodrží jejich dohodu: slíbili si, že se nebudou na tomhle zájezdu hádat, a i kdyby k nějaké hádce přesto došlo, že se za žádných okolností nebudou hádat před lidmi. Nebylo by to ostatně poprvé, co by některou z mnoha jejich dohod nedodržela. Ačkoli to není úplně přesné – ne že by je porušovala vědomě, ona je jednoduše označila za neplatné. Nebo za od začátku nesmyslné.

„Nesmyslné?“ nechápal Hynek. Snažil se mluvit co nejmírněji. „Když jsme se na těch věcech dohadovali, oba jsme se shodli, že ona dohoda – jakkoli to snad zní směšně formálně a pedantsky – je jediný možný způsob, jak se pokusit –“

„Ále neshodli,“ přerušila ho Zuzana.

Bylo zjevné, že se chce hádat. Hynek se někdy domníval, že se z nějakého důvodu hádat potřebuje. Zhluboka se nadechl. Musel se nadechnout, a tak to udělal, ačkoli dobře věděl, že Zuzana to bude hodnotit jako teatrální gesto.

„No jo, jen se nadechni,“ řekla Zuzana posměšně.

Proč na mě proboha útočí, vždyť já se přece snažím mluvit tak mírně, pomyslel si Hynek. Snažím se přece věci napravit. Dělám to kvůli nám oběma. Vyčítavě na svou ženu pohlédl, ale ona chybu nepřiznala.

„No jo, jen se dívej,“ říkávala nepřátelsky.

Když se teď vracel k autobusu, už zdálky viděl, že Zuzana hovoří s oním mužem s videokamerou a jeho manželkou; na řídkém trávníku opodál pobíhaly jejich dvě malé děti. Kluci. Zuzana na ně zrovna ukazovala a cosi manželům s úsměvem říkala. Hynek se obával, že zatímco byl pryč, stačila si už celou tu čtveřici oblíbit. Nebylo by to poprvé, říkal si. Na to, aby si utvořila nějaký názor, jí často stačilo pár minut.

Jakub naštěstí seděl v dostatečné vzdálenosti stranou. Zamával na něj časopisy, které mu koupil, a zamířil k němu, ale Zuzana jeho lest prohlédla a zavolala na něj.

„To je můj muž,“ představila ho.

„Dobrý den,“ řekl Hynek přátelsky a připojil své příjmení.

„My už si všichni tykáme,“ upozornila ho Zuzana.

Hynek potlačil podráždění. Chápal sice, že Zuzaně dělá možná dobře, když může lidem nabízet tykání s poslancem, ale na druhé straně si nechtěl tykat s každým. Nemyslel to nijak elitářsky; tykání mu prostě připadalo příliš závazné.

„To je dobře,“ řekl s milým úsměvem. „Takže já jsem Hynek.“

„My tě samozřejmě známe,“ řekla Olga se zjevným ostychem.

Byla to celkem hezká, štíhlá hnědovláska, jenom neměla oholené nohy.

„My jsme tě dokonce volili,“ řekl Láďa.

Také jeho nenucenost nebyla úplně spontánní.

Ale já tebe ne, říkal si Hynek v duchu. V tom je ta potíž. Věděl, co řekne Zuzana: že ona ho volila taky a že dodnes nechápe, jak to mohla udělat.

„Já dokonce taky,“ řekla Zuzana. „Dodnes nechápu, jak jsem to mohla udělat.“

Všichni se zasmáli. Zejména Láďův smích byl nepříjemně hlasitý. Hynek se v duchu děsil, že s těmi lidmi bude muset chodit na pláž.

„A nebyla jsi během voleb namazaná?“ řekl Zuzaně.

Pohlédla mu zkoumavě do očí, takže se přinutil škádlivě usmát.

Bude to náročný týden, uvědomil si znovu. Pánbůh ví, jak bude náročný.

Nastoupili do autobusu.

„Chceš sedět do uličky, nebo u okna?“ zeptal se své ženy.

„Je mi to jedno, klidně si vyber ty,“ odpověděla Zuzana.

Jejich úsměvy působily na Olgu velmi zamilovaně.

Docela jim záviděla.