Kam se pořád Ignáctak řítí?

Jolana otce po půlnoci doprovodila na pokoj, ale sama se ještě vrátila a sedla si vedle Maxe.

„Už jsi tohle někdy zažil – že tvůj otec přímo před tebou někoho docela otevřeně balí? Někoho v tvým věku?“

„Zažil,“ řekl Max.

Jolana na něho pochybovačně hleděla.

„Kdo neviděl vlastního otce tokat, ví o životě prd,“ prohlásila nekompromisně.

Vyžádala si další cigaretu.

„Tak,“ řekla, „a teď začne pořádnej generační mejdan.“

Hynek ukázal na Irmu s Denisou.

„Tady mládež by v tom případě měla jít spát.“

„Jedině s tebou,“ řekla Irma.

Denisa zakroutila hlavou a cosi Hynkovi pošeptala.

Ta svině, pomyslela si Irma.

Max vstal a vyšel na balkon. V Pamelině pokoji byla i nadále tma. Oskar přišel za ním.

„Za chvíli to rozpustíme,“ řekl Max. „Neboj.“

„Mně to zas tak nevadí,“ řekl Oskar. „Vadí mi jenom, že tolik pije.“

„Hodně?“

„Hodně. Někdy pije už ráno. Jindy zas celé večery kouří. I když ví, jak mě tím ničí.“

Zoufalé, vyčítavé důrazy, které Oskar pokládal na určitá slova, jako by vždycky ještě chvíli zůstávaly viset v temných korunách pinií.

Max přikývl.

„Nebo si představ, že jedem vlakem do Olomouce – a on v půli cesty vyskočí…“

„On vyskočil?!“ vyděsil se Max. „Proč?“

„Nebyl tam jídelňák…“

Max se proti své vůli krátce zasmál.

Oskar si utřel zvlhlé oči.

„Ale řekni mi, kam se proboha pořád tak řítí?“