Co jim má Jolana říct?

Co jim mám říct? říkala si v duchu Jolana.

Žvýkala soustředěně Travel Gum, dívala se přímo před sebe a zhluboka dýchala, doufajíc, že když všechna ta známá doporučení pečlivě dodrží, podaří se jí snad přicházející nevolnost ještě odvrátit. Přestože se vůbec necítila dobře, nedokázala nemyslet na to, jak to matce řekne. Jako by ji slyšela: Proč proboha zrovna Ukrajinec!? Protože se mi líbí, jak krmí kočku. Proto. Vybavila si, jak Oleg ke kočce vždycky tiše promlouval, a na kratičký okamžik na něho láskyplně pohlédla. Usmál se a nenápadně ji pohladil po stehně. Tak proč? Protože se mi líbí, jak bezbranně vypadá ve spánku a jaké má svaly na zádech? Protože mě dojímá jeho stařičký kapesní nožík a slavnostní rozvážnost, s níž loupe ovoce, zejména pak kiwi? Protože ten svůj kamrlík pro služku odemykal tak důstojně? Tak proč? Jsi s ním snad těhotná? – Nikoliv, mami, prostě mi učaroval ten trvanlivý salám na jeho stole…

Co se k tomu proboha dá říct?

Sama se v tom nevyzná. Sama by to potřebovala vysvětlit. Sama by potřebovala uklidnit a povzbudit, jenomže matka – a tím si byla Jolana naprosto jistá – všechno ještě víc zproblematizuje. Jenom ji bude zrazovat. Poukazovat na pravděpodobné problémy. Jako by ty problémy ona, Jolana, sama neviděla. Jako by si sama byla dvakrát jistá.

Nevolnost se ohlásila obvyklými příznaky. Jolana cítila, jak jí na čele a na tváři vyráží studený pot. Už se jí i třásla kolena. Ohlédla se za sebe: matka si četla, otec spal.

„Potřebuju zastavit,“ vypravila ze sebe.

Dýchala stále rychleji. Matka nereagovala, ale Jolana už podruhé promluvit nedokázala. Musela se otočit po směru jízdy.

„Potřebuju zastavit,“ řekla Olegovi česky. „Ihned.“

Sebrala zbylé síly a omluvně se na něho usmála. Oleg okamžitě vstal a protáhl se kolem ní do uličky, aby to došel říct řidiči. Už to nestihne, uvědomila si Jolana. Zarazila Olega pohybem ruky, na vteřinu na něho bezmocně pohlédla, předklonila se co nejhlouběji mezi svá rozevřená kolena a naněkolikrát se vyzvracela; v přestávkách přerývaně oddechovala a myslela přitom na všechny ty hrozné zvuky a ten odporný nakyslý puch.

„Chuděrka,“ řekla Helga. „Už zase zvrací.“

Oleg jí – navzdory jejím chabým protestům – igelitovou tašku s tím hrozným obsahem odebral; otevřel ji a vnitřní sáček pevně zavázal na uzel. Nedokázala mu ani poděkovat. S námahou se napřímila – připadalo jí, jako by se z jakýchsi temných hlubin vracela zpátky na hladinu – a vyčerpaně si opřela zátylek o sedadlo. Koutkem oka viděla, že matka si i nadále čte.

Otec i nadále spal.

Její jediná dcera si tu málem vydáví všechny vnitřnosti – a ona si klidně čte.

Jeho jediná dcera si hodlá vzít námezdního ukrajinského kopáče – a on si klidně chrápe.

Oleg jí kapesníkem otřel koutky úst. Svým kapesníkem, uvědomila si.

„Ou kej?“ řekl Oleg.

„Ou kej,“ hlesla vděčně.