Benátky

První hodina cesty proběhla v poněkud melancholické, avšak přátelské atmosféře. Šarlota nejdříve všem znovu vyprávěla, jak se v Benátkách na mostě Rialto seznámila v šestatřicátém roce se svým manželem. Jak se vykláněl v bílé letní košili hluboko přes zábradlí, jak od moře foukalo scirocco a jak mu padaly vlasy do čela. Několikrát Zuzaně opakovala, že je od ní nesmírně velkorysé, když se snaží splnit pošetilé přání staré sentimentální báby. Potom obě dámy vytáhly přichystané svačiny, a když je – trochu mlaskavě – snědly, daly se do zpěvu. Zpívaly písně jako Kolíne, Kolíne; Znám já jeden krásný zámek; Čechy krásné, Čechy mé a Černé oči, jděte spát. Zuzana se ušlechtile a dojatě usmívala a občas na ně mrkla do zpětného zrcátka. V jedné chvíli ji také napadlo, jestli toho dne, kdy poprvé viděla Hynka, foukal vítr.

Náhle jí bylo líto, že tu Hynek s nimi není; vyčítala si, že mu nenechala alespoň vzkaz, a umiňovala si, že až se vrátí, udělá všechno, aby se konečně přestali hádat.

Život je příliš krátký, než aby si ho mohli dovolit takto promarnit, říkala si.

Jakub její sentimentální náladu rozhodně nesdílel. Nejenže musel poslouchat ty strašlivé cajdáky, nejenže si ani nesměl otevřít okno, aby prý těm ježibabám nenafoukalo do nějakých dutin, ale ještě ke všemu do něj nyní Šarlota vesele šťouchla pokaždé, když se během písně Když jsem já šel tou Putimskou branou dostaly ke slovu študente.

Kdyby to byl věděl, tak by nikam nejezdil.

Měl vztek, že nezůstal s tátou u moře.

Jakubova očividná rozmrzelost, horko a ucpaná silnice před Benátkami způsobily v náladě uvnitř vozu postřehnutelný zlom. Zatímco ještě před hodinou projevovaly obě dámy Zuzaně stálou, byť trochu teatrální vděčnost, nyní se zdálo, jako by si už cestu do Benátek jaksi přivlastnily. Začaly celý ten výlet z ničeho nic považovat za svůj naprosto přirozený, ničím nezpochybnitelný nárok a se zarážející samozřejmostí požadovaly na Zuzaně různé služby a úsluhy. Stěžovaly si na malý prostor na zadních sedadlech, takže si Jakub i Zuzana museli posunout sedadla co nejvíce dopředu, neustále otvíraly a zase zavíraly okna a rozmařile si nechávaly zastavit, kdykoli a kdekoli je to zrovna napadlo – jednou kvůli údajným křečím v Helžiných nohách, podruhé kvůli jakémusi žlutě kvetoucímu keři, jehož větévku si chtěla utrhnout (a v Praze prý zasadit) Šarlota, potřetí kvůli zaprášenému občerstvení přímo u silnice, kde si chtěly vypít šálek dobré kávy. Když chtěl naopak zastavit Jakub, aby si mohl odskočit, provázely ho vyčítavými pohledy, a okázale si naříkaly na nehybný vzduch a nesnesitelné vedro. Zuzana se obrnila maximální trpělivostí a snažila se obě znepřátelené strany různými žerty smiřovat, ale příliš se jí to nedařilo; když v jedné chvíli vyjela Helga na Jakuba kvůli jakési hlouposti téměř nenávist­ně, nevydržela to a otevřeně se syna zastala. Helga uraženě zmlkla a uchýlila se do nepřátelského, zarputilého mlčení.

Zuzana slyšela, že si s Šarlotou cosi šeptají. Pokrčila rameny a smutně se na Jakuba usmála.

Helga náhle přestala šeptat a zvýšila na Šarlotu hlas.

Šarlota vzlykla.

Zuzana mrkla do zpětného zrcátka.

„Ale no tak,“ řekla.

„Tak jste to slyšeli,“ řekla šokovaně Helga, a když se Zuzana zatvářila nechápavě, dostalo se jí vysvětlení, že se Šarlota se svým mužem neseznámila na mostě Rialto, nýbrž – jak ji Helga právě usvědčila – na mostě Ponte Vecchio.

Zuzaně to nepřipadalo nijak příliš důležité, takže až do doby, než se ukázalo, že most Ponte Vecchio není v Benátkách, nýbrž ve Florencii, Helze v duchu vytýkala, že na Šarlotu opět zcela zbytečně křičí.