Nedochvilnost

„Nastupovat!“ volala vesele Pamela na konci první zastávky.

Ještě přibíhali Jolana a Jakub.

„Tak popojedem,“ řekl Karel druhému Karlovi a otočil klíčkem v zapalování.

Oskar na Maxe tázavě pohlédl.

„Kdo chybí, ať se přihlásí!“ řekl hlasitě Jarda.

Jolanina matka si povzdychla.

„To nám snad dělá naschvál,“ řekla Jolaně.

Pamela si přitáhla palubní mikrofon:

„Jsme všichni?“ řekla zvonivě.

„Nejsme,“ upozornil Pamelu Max. „Chybí Ignác.“

„A můj otec,“ hlásila rezignovaně Jolana.

Cestující se vyčítavě rozhlíželi. Jolana, její matka, Oskar a Max mlčky hleděli ke vchodu do motorestu na protilehlé straně odpočívadla: dosud nikdo nevyšel.

„Tak to snad, Kájo, zase vypni,“ řekl Karel.

Druhý Karel s rozmáchlým gestem vypnul motor a sedl si bokem k volantu.

„Nedochvilnost je snad vůbec nejhorší lidská vlastnost,“ řekla Helga do nastalého ticha. Zavřela časopis a začala jím sebe i Šarlotu ovívat.

Max se povzbudivě usmál na Jolanu a její matku a znovu vyhlédl z okna. K motorestu nyní hleděla většina cestujících.

„Tak proč pro ně ježišmarjá někdo nedojde?“ řekla po chvíli Jituš.

„A proč se ježišmarjá ptáš mě?“ řekl Jarda.

Z motorestu vyšla skupinka lidí s několika malými dětmi; Jolanin otec ani Ignác mezi nimi však nebyli.

„My se tu kvůli nim snad udusíme vedrem,“ řekla Helga. Přiblížila si časopis těsně k zpocenému obličeji.

„Můžeme vystoupit?“ dotazovala se Pamely Olga.

Pamela si přiblížila mikrofon k ústům.

„Prosím vás, ne, už nevystupujte,“ řekla prosebně. „Pojedeme okamžitě, jakmile zbylí dva účastníci nastoupí, tak abychom pak pány řidiče už nezdržovali.“

„To tu taky můžem smrdět celou věčnost,“ řekla důrazně Jituš. Otočila se přímo k Oskarovi.

„Tak si pro něj herdek dojděte, ne?“

Oskar postřehnutelně zrudl. Jarda se zasmál.

„No a?“ řekla Jituš vzdorně. „Dyk ať si pro něj dojde, ne?“

Oskar učinil jakýsi nerozhodný pohyb, ale Max ho zarazil.

„Já tam skočím,“ řekl mu.

„Díky, Maxi,“ řekla Pamela do mikrofonu a poté zaapelovala na účastníky zájezdu, aby ve vlastním zájmu dodržovali stanovený čas přestávek.

Max se kolem ní protáhl, aniž na ni pohlédl, a vyběhl ven.

„Vím, že to říkám těm nepravým,“ slyšel Pamelu z vozu, „vás naopak musím pochválit, protože vy chodíte vždycky včas.“

Jak se kolem rozpálených parkujících aut blížil k motorestu, Pamelin zvonivý hlas postupně slábl. Jolanin otec a Ignác vyšli ven, náruče plné plechovkových piv. Max se zastavil a přelétl Ignáce kontrolním pohledem; potom se otočil a šel pomalu nazpět. Ignác ho dostihl ve chvíli, kdy nastupoval.

„Ty jsi pro nás šel,“ halasil Ignác. „To je dojemné. Ty jsi náš dobrý kamarád.“

Max mlčky pokýval hlavou a šel si sednout.

Ignác vysypal orosené plechovky na prázdné sedadlo za řidičem a zcela nečekaně vytrhl Pamele mikrofon.

„Omluvte, milí účastníci, náš pozdní příchod!“ zaburácel. „Museli jsme si zaopatřit tekutiny, na které stála dlouhá italská fronta.“

Účastníci si zděšeně zacpávali uši.

„Není divu! Podle posledních lékařských výzkumů má totiž člověk, italské občany pochopitelně nevyjímaje, každý den vypít minimálně dva litry tekutin! Minimálně!“ zdůrazňoval Ignác.

Zamrkal na Oskara, ale ten odvrátil pohled do okna.

„Pocit žízně,“ pokračoval Ignác, uhýbaje mikrofonem před Pamelinou rukou, „přitom nemusí být rozhodující. V horku je navíc možno denní příjem zvýšit až na tři litry, ale větší objem tekutin už představuje pro lidské ledviny nadměrnou zátěž!“

Pamele se konečně podařilo získat mikrofon nazpět.

„Sednout!“ poručila Ignácovi naoko přísně.

„Ten kluk je naprosto skvělej!“ oznamoval Jolaně a její matce Jolanin otec. „Naprosto skvělej.“

Jolanina matka útrpně zavrtěla hlavou.

„Nechceš si na chvíli zdřímnout?“ navrhovala svému muži.

„Dobrý nápad,“ řekla Jolana, „ale hlavně nám, otče, nevypadni do uličky.“