Nečekané drama (už druhé)

Převlékání pod stanem tentokrát Helze a Šarlotě trvalo nezvykle dlouho.

Helga Šarlotu jako obvykle podrážděně napomínala, že ji vůbec neposlouchá, a sešívaná látka se divoce vlnila jejími podrážděnými pohyby. Potom však hemžení jako na povel ustalo a vzápětí se ozval Helžin pláč.

Maxe nejprve překvapilo, že ona strohá komisní stará dáma je schopna tak usedavého pláče; přirozená otázka, co může být jeho příčinou, mu vytanula na mysli až poté.

Jak Helžin pláč sílil, účastníci zájezdu postupně zmlkali, vyměňujíce si zaražené pohledy.

„Ježíšikriste, co je jí?“ zvolala Jituš.

„Paní Helgo?“ řekla nervózně Pamela, ale nedočkala se žádné reakce.

Zmocnila se jí podivná předtucha.

„Paní Helgo?“ opakovala už trochu hystericky.

Odpovědí jí byl pouze nový záchvat Helžina pláče.

Max už to nedokázal déle poslouchat.

Přestože věděl, že by měl nechat Šarlotu zemřít, a přestože se na to už nějakou dobu připravoval – copak snad ta nedoslýchavá důchodkyně na loňské cestě z Itálie nezemřela? – neměl nyní na nějaké drasťáky náladu.

Jako by jich už beztak nebylo dost.

Helžina zrudlá, rozcuchaná hlava vykoukla zpod stanu.

Šarlota – živá a relativně zdravá – se usmívala.

„Ztratila jsem pas!“ zaštkala Helga.

Max se zdvihl, prošel uličkou a vzal Helze kabelku z ruky. Pas byl v jedné z vnitřních kapes.

„Jenom jste se špatně podívala,“ řekl jí chlácholivě.