Max experimentuje s formou

Kritika Pameliny pohádky přivedla ovšem Maxe k jeho vlastnímu textu. Nyní v duchu znepokojeně přemýšlel, zda onen do značné míry tradiční vypravěčský způsob, který si pro svůj román z prostředí autobusového zájezdu bez velkého přemýšlení zvolil, je skutečně ideální. Kdykoli se totiž snažil popsat kupříkladu nějaký objekt, jenž některá z jeho postav v určité chvíli pozoruje z okna, musel si – ač nerad – přiznat, že ani ten nejvěrnější realistický popis onu sugestivní dynamiku rychlé jízdy a stejně rychle ubíhající krajiny zachytit nedokáže.

Je to statické, cítil Max.

Jestliže se taková Irma podívá řekněme na ohradu s pobíhajícími koňmi, jež se náhle objeví v pravé části jejího okna, říkal si Max, při rychlosti jízdy kolem sto deseti kilometrů v hodině stačí pouhé dvě nebo tři vteřiny, aby se ohrada i s koňmi okamžitě přesunula do nejzazší, levé části okna (kde ji do svého zorného pole převezme ten Rus vedle Jolany), takže by si Irma musela vylomit krk, kdyby ji ještě chtěla spatřit. Max tedy rozhodně nemohl napsat „Irma se dívala na ohradu plnou pobíhajících koní“; mohl sice napsat „Irma rychle otáčela hlavou proti směru jízdy a sledovala ohradu plnou pobíhajích koní“, ale samotnému mu bylo jasné, že to také jaksi není ono.

Trápilo ho to.

A potom dostal ten nápad:

„…………………………………………………………………………… ohrada

…………………………………… ohrada………………………………………

rada………………………………………………………………………………“

vyťukal rychle na klávesnici svého ultralehkého notebooku, aby ten skvělý nápad, který ho konečně zbaví degradující klasifikace tradiční vypravěč a rázem ho vynese mezi nejlepší české experimentátory s formou, proboha nezapomněl.