Max a smrt(1)

Do Israele jel Max loni na konci listopadu. Byl pozván, aby tu uvedl hebrejský překlad svého zatím posledního románu. Vcelku se na tu cestu těšil. Právě v té pošmourné studené době se totiž musel definitivně odstěhovat od manželky a dcery do podnájmu v Krči, a říkal si proto, že by týdenní pobyt v tom exotickém prostředí mohl snad rozptýlit jeho občasný a podzimními plískanicemi ještě umocněný stesk a pocity osamělosti.

Letadlo ČSA do Tel Avivu bylo úplně posledním letem z Ruzyně; odlétalo půl hodiny před půlnocí, všechny další linky letěly až ráno. Autobus na letiště, do kterého Max před desátou na Dejvické nastoupil, byl skoro prázdný. Stál u zadních dveří, kufr a velkou tašku s věcmi pro pracovníky české ambasády postavil do prostoru pro kočárky. Ruce měl úplně ledové. Zadní sklo bylo natolik zablácené, že bylo téměř neprůhledné. Cestujících na zastávkách rychle ubývalo. Uvnitř autobusu byla nevlídná zima a páchla tu nafta. Ještě před pár hodinami prožíval Max obvyklou veselou cestovní horečku, ale nyní cítil, jak ho zvolna, leč neodvratně zaplavuje stísněnost a smutek. Město zůstávalo stále více vzadu, kdesi za špinavým sklem. Světel bylo čím dál tím méně. Poslední čtyři cestující, vojáci základní služby, vystoupili na příští zastávce; přestože se chovali dost hlučně, Max by byl býval radši, kdyby zůstali.

Nyní byl v autobuse sám.

Řidiče za tmavým plexisklem nebylo vidět. Venku se tu a tam vynořilo z mlhy kalné žluté světlo pouliční lampy. Město už nebylo vidět, ale ani letiště ještě nebylo v dohledu.

Všude jen mlha.

Prázdný autobus Maxe kamsi vytrvale unášel.

Takhle nějak vypadá smrt, říkal si Max.

Samou úzkostí ani nemohl mluvit.

Zachránil ho teprve veliký osvětlený billboard firmy Samsung, který se náhle objevil u krajnice. Max by byl nikdy nevěřil, že by mohl chovat tak vřelý cit k fotografii několika elektrospotřebičů.

Vzpomněl si na to před chvílí, když pozoroval Šarlotu s Helgou.