Taneční hra čepičkováa jiné hry

Jakmile dozněla poslední slova Valčíku na rozloučenou a Šarlota s Helgou se posadily, mohla vzít Pamela konečně večírek do svých rukou a seznámit účastníky s hrami, které si pro ně připravila. Čerpala z knihy Jak se chovati ve společnosti, na kterou kdysi docela náhodou narazila na návštěvě u své babičky. Nejcennější připadal Pamele dodatek knihy, obsahující právě různé společenské hry, které prvorepubliková smetánka hrávala samozřejmě nejen na rozlučkových večírcích, ale i na svatebních hostinách, rautech, čajích o páté, maškarních plesích, zahradních slavnostech či river-party. Samotné hry nebyly nijak příliš pozoruhodné, avšak text vykazoval – jakkoli sama Pamela by to patrně takto nevyjádřila – roztomilý starosvětský půvab.

Jest velmi vhodné, když se ve společnosti občas provozují společenské hry, neboť nelze stále pořádati programové večírky nebo se baviti tancem,

vysvětloval autor v krátké předmluvě.

Díky tomuto šťastnému nálezu se Pamela stala – naposledy na minulém zájezdu – organizační hvězdou nejednoho společenského večera. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Roztomilým archaismům autorova stylu a milé stupiditě jednotlivých her podlehli postupně všichni účastníci zájezdu, pochopitelně s výjimkou již zcela nepříčetného Oskara, a zdvojený příděl výborného stolního vína k večeři jejich veselí ještě umocnil. Pamela sklízela zasloužený úspěch; i Max, který se předtím nemálo obával, že ho Pamela zatáhne do nějaké nenapravitelně trapné estrády, byl nyní ochoten vidět mladičkou průvodkyni v příznivějším světle než jindy, a dokonce si některé sarkastické poznámky, jimiž Pamelu v uplynulých dnech v duchu častoval, nyní vyčítal: Vždyť ta holka neudělala nic horšího, než že se nás celé dny pokouší bavit, uvědomoval si, připomínaje si, jak zjitřeně on sám vnímá jízlivé sarkasmy některých kritiků.

„Ale já jó,“ přečetla Pamela název příští hry. „Tato hra jest veselá již proto, že každý na vyřknuté podezření nebo nařčení musí hbitě odpověděti: ‚Ale já jó!‘“

„Úžasný!“ vykřikla Irma.

Podobně jako mnozí další byla i ona už trochu opilá.

„Nerušit!“ napomínal ji s širokým koketním úsměvem Jolanin otec.

„Provádí se například takto: Pán hodí na dámu s hladce sčesanými vlasy kapesník svázaný do míčku a řekne: ‚Já nemám kudrnaté vlasy,‘ a dáma, ač má hladký účes, musí říci –“

„Ale já jó!“ zvolalo několik účastníků zároveň.

Irmu s Denisou bylo kupodivu slyšet nejvíc.

„Správně!“ pochválila je šťastně Pamela.

Celá zářila.

„Dáma hned pokračuje a hodí kapesník na pána třeba ve stáří třiceti let, který rád brousí po promenádách a pokukuje po dívkách, a řekne: ‚Já nechodím na promenádu vyhlížeti děvčata‘ a dotyčný pán k smíchu všech ostatních musí říci ‚Ale já jó!‘, čímž na sebe žaluje, co provádí.“

Jolana v okamžité inspiraci hodila po otci balíček papírových kapesníků.

„Já nepadám v autobuse do uličky!“ zvolala vesele.

„Ale já jó!“ smál se Jolanin otec.

Také této hře se dostalo slušného ohlasu – a proto Jardova nečekaná veřejná stížnost, že v programu je málo sexu, Pamelu zaskočila. Nejprve se snažila jeho poznámku ignorovat, ale když Jarda po skončení následující Taneční hry čepičkové za ustavičného pomrkávání na Olgu vznesl nahlas návrh, zda by si místo takových volovin nemohli zahrátněco pikantnějšího, upadla do nepředstíraných rozpaků.

„Pikantnějšího?“ opakovala a bezradně listovala v knize. „Tady je jenom vykupování zástav s polibky.“

„Lepší než nic,“ řekl Jarda zklamaně.

„Tak třeba Stavěti studnu?“ snažila se Pamela. „Majitel zástavy si zvolí osobu druhého pohlaví a zeptá se jí, jak hlubokou by chtěla míti studnu.“

„To zní dobře!“ smál se hlasitě Jarda.

„Ty si blbej!“ smála se Jituš.

„Dotázaný obdrží tolik polibků, kolik metrů udal,“ dočetla Pamela už trochu nejistě.

Jardův pohrdavý smích dával všem přítomným zřetelně najevo, že jeho představa o pikantních hrách je poněkud odlišná.

„To je blbý,“ řekla Jituš nemilosrdně.

„Nemáte tam něco krapet vostřejšího?“ řekl Jarda.

Pamela pokrčila rameny a zalétla k Maxovi krátkým zoufalým pohledem.

Maxovi se jí trochu zželelo. Jak tak pozoroval její marné úsilí něco vymyslet, pochopil, že problém není v tom, že by se tu či onu krapet vostřejší hru ostýchala navrhnout – problém byl v tom, že žádnou neznala.

Ta dívka s mírami 95-60-90 prostě neznala žádnou pikantní hru.

To ho pobavilo.

„Jdu na pokoj,“ oznámil mu Oskar.

„Na to zapomeň,“ řekl Max důrazně. „Zůstaneš hezky tady.“

„Hele, znáte třeba Provlékání provázku?“ vzpomněl si náhle Jarda. „To je fajn hra!“