Max přiděluje jména.Max a Budějovičáci
Max začal neochotně – a proto bez koncepce, jen tak namátkou – uvažovat nad jmény postav.
Pár jich už naštěstí měl: Na Oskara a na Ignáce už si jakžtakž zvykl. Řidiči byli oba Karlové, což je pro knihu trochu zmatečné, ale on těm arogantním idiotům jiná jména rozhodně vymýšlet nebude. Průvodkyně si nechává říkat Pamela, pánbůh jí to přej, je to její vkus. Šarlota a Helga. No budiž, říkal si Max, přestože se mu poněkud příčilo psát Šarlota se š a přestože nemohl bezpečně vyloučit, že se na Helgu okamžitě nevrhne nějaký poblouzněný onomastik, který ho v mnohastránkovém rozboru veřejně usvědčí z podpory pangermanismu nebo bůhvíčeho ještě – jako by ty šílené lingvisty neznal.
Přidělovat postavám jména ho vždycky otravovalo.
Připadalo mu to netvůrčí a příliš pracné, přičemž vynaložená námaha zdaleka nepřinášela efekt, který by v jeho očích takovou dřinu ospravedlňoval. Jen ať si to někdo zkusí, stěžoval si mnohokrát Max, vymyslet dvacet nebo třicet jmen, která se takzvaně podobají charakteru svých nositelů (Max ovšem nikdy dost dobře nepochopil, proč se tragicky zamilovaný protagonista románu může jmenovat třeba Richard, ale už ne Ferda, anebo proč by kupříkladu jméno Baloun nemohlo být použito pro postavu geniálního vojevůdce… Jako by na jménech záleželo!), a přitom se pokud možno vůbec nepodobají jménům či příjmením více než deseti milionů spoluobčanů, spolupracovníků, přátel a rodinných příslušníků, kteří jsou čtyřiadvacet hodin denně připraveni se doživotně urazit, rozvést nebo autora alespoň zažalovat.
Nebudu se s těmi jmény mazat, říkal si Max výhružně, jako by se přel s kýmsi sice neviditelným, ale přesto přítomným. Bude jim ty zatracený jména přidělovat, jak mu přijdou pod ruku: Ty holky budou… pro mě za mě Irma a Denisa, a už žádný diskuse. Ta žvýkající slečna je údajně Jolana, takže její matka bude zkrátka Jolanina matka a její otec bude Jolanin otec – jednou to snad jsou její rodiče, tak co by se Max zbytečně namáhal. Ty dvě mrňavé děti budou prostě děti, případně, zasmál se Max, Mrňavé děti. Anebo dobře, tak třeba Péťa a Pavlík. A ty dva puberťáci vepředu pro změnu třeba Jára a Klára. Tak koho tu máme dál?
„Jakube,“ řekla za Maxovými zády Hynkova manželka ostře, „kde máš zase tu ruku?“
Takže Jakub, no vida, liboval si Max. Jakub Škrabka.
Hynek se k ženě otočil, jakoby trochu v rozpacích, že ji Max slyší.
„Zuzko, prosím tě, nenapomínej ho takhle.“
Maxovi připadalo, že za Hynkovým hlasem, ztlumeným takřka k neslyšitelnosti, je znát jisté vnitřní sebeovládání. Zbylý dialog, jak Max předpokládal, se odehrál pouze očima, ale Max už naštěstí věděl, co potřeboval: Zuzka. Zuzana.
Vida, jak mu to dneska jde!
Když si ale vzápětí jednotlivá jména sečetl, aby získal představu o celkovém počtu postav, předchozí spokojenost ho rychle opustila. Čtyřiadvacet účastníků zájezdu plus dva řidiči plus jedna průvodkyně. Dvacet sedm postav? vyděsil se Max. A to má v Budějovicích přistoupit ještě dalších třináct lidí! Čtyřicet lidí?
Čtyřicet postav nemůžu v žádném případě zvládnout, říkal si.
Jak se blížili k městu, jeho nervozita stoupala. Musím něco udělat, uvědomoval si. Jenže co?
Spatřil je už zdálky – vypadali všichni tak malí: maličké postavy s maličkými kufry a s maličkými plážovými taškami. Někteří měli na hlavách slaměné kloboučky. Jakási neznámá síla Maxe zdvihla ze sedadla – za překvapených pohledů ostatních cestujících proběhl uličkou k Pamele, poprosil ji rychle o mikrofon a přinutil se ke svému nejspolečenštějšímu úsměvu.
„Slečno, dámy a pánové,“ začal, „myslím, že všichni sdílíme pocit, že je nás tu na jeden autobus a jeden román ažaž…“
Cestující shodně pokyvovali hlavami.
„Samozřejmě sdílíme,“ řekla Pamela nešťastně, „ale co můžeme dělat? Vidíte sám – oni už tam čekají.“
Od budějovických turistů dělilo autobus již necelých dvě stě metrů.
Karel znatelně zpomalil.
„V tom případě,“ řekl smutně Max, „budu muset některé postavy škrtat. Opravdu vám nemohu zaručit, že v té knize budete všichni.“
Autobusem se rozhostilo zaražené ticho.
„Chápejte,“ řekl Max, „rád bych vás tam měl všechny – ale mám jenom jedny ruce.“
Pamela horečně přemýšlela. Její jinak půvabnou tvář hyzdila nepěkná vráska.
Náhle se její obličej rozjasnil.
Max jí galantně předal mikrofon.
„Tak víte co?“ řekla, „já poprosím tady Karla, aby jim vůbec nezastavoval!“
Samým vzrušením nad tou veselou rošťárnou se zajíkla.
„Já jsem pro,“ zachechtal se ďábelsky Karel.
„Máte recht,“ řekl druhý Karel. „Aspoň snad budem mít dost těch hnědejch podšálků.“
Cestující bouřlivě zatleskali. Karel přidal plyn.
Budějovičáci zoufale mávali. Kamsi ukazovali. Cosi křičeli.
Ignác se vrhl k oknu a posměšně na ně vystrčil prostředníček.
„Ignáci,“ napomínal ho s úsměvem Oskar.
Muž vedle Maxe se rovněž usmíval.
Maxovi konečně svitlo: Vždyť je to ten poslanec!