Did she like that room? –Líbil se jí ten pokoj?

Z pokoje, který jim odemkl ten malý, snědý a napůl plešatý Ital, vlekoucí oba velké kufry – Jakub si svůj kufr nesl hrdě sám – zavanul příjemný chládek. Zuzana, znervóznělá tím, že jí kdosi zcela nepokrytě posluhuje, váhavě vstoupila. Její oči si po příchodu z prosluněné hotelové chodby ještě trochu zvykaly na šero, ale i tak jí bylo zřejmé, že je to pokoj velmi krásný.

„Do you like it?“ zeptal se jí Ital.

Několikrát kývla.

Trochu příliš horlivě, pomyslel si Hynek.

Jakub odběhl na průzkum záchoda a koupelny.

Zuzana šla k oknům, aby rozhrnula ty těžké tmavomodré závěsy.

„No, no,“ řekl rychle Ital a s úsměvem položil kufry na koberec. „Let me do it, please.“

Nerozuměla mu a polekaně se zastavila, pátrajíc očima po Hynkovi, což Italův úsměv nepatrně prohloubilo; se zdvořilostí bezmála rokokovou – připadalo Hynkovi – Zuzanu obešel a v roztahování závěsů ji zastoupil.

„Jo tak, vy to uděláte,“ vyhrkla Zuzana jako žačka, která správnou odpověď opakuje teprve poté, co už ji vyslovil kantor; jakmile si však uvědomila hned dvojnásobnou zbytečnost své věty, zrozpačitěla ještě víc.

Aby našla ztracenou důstojnost, vešla za synem do velké šedomodré koupelny.

„Tak co? Líbí se ti?“

„Prima,“ řekl Jakub.

Do pokoje se vrátili společně. Ital s rozhrnováním závěsu očividně otálel, ale ani Hynek nikterak nepospíchal. Spokojeně odkryl zářivě bílé povlečení tmavomodrých postelí, zkusmo rozsvítil všechny tři zlaté lampičky i velkou zlatou lampu na psacím stole a nakonec zapnul lednici a zaposlouchal se, zda její motor opravdu běží. Zuzana byla sice ráda, že může všechno nechat na Hynkovi, ale zároveň ji dráždilo, jak před ní znovu demonstruje své novopečené světáctví. Ona přece ví, v kolika čtyřhvězdičkových a pětihvězdičkových hotelích už spal… Kvůli tomu jí přece nemusí předvádět, že umí zapnout lednici. Nebo přepínat všechny televizní kanály, aby zrovna teď našel své oblíbené CNN. Ten Ital Zuzanu čím dál víc znervózňoval. Žádnou činnost už ani nepředstíral a jenom se na ni a na Jakuba usmíval. Zuzana dost dobře nevěděla, co má dělat. Ráda by si vybalila kufry a pověsila šaty na ramínka, ale před tím cizím člověkem se ostýchala.

„Neměl bys mu něco dát?“ zeptala se Hynka. „Třeba na to čeká?“

„Jasně, že na to čeká,“ zasmál se Hynek.

V jeho hlase, připadalo Zuzaně, byl už opět ten známý samolibý tón. Ona si ale dobře pamatuje, jak se ještě před pár lety všech a všeho bál – prodavaček, taxíkářů, číšníků… Jak nechtěl – jak vždycky říkal – nikoho obtěžovat. Jak tenkrát v Obecním domě ten dort s nakyslou šlehačkou radši snědl, než by ho té protivné servírce vrátil. A teď bude jako naschvál nejprve dlouze studovat ovládací panel klimatizace, a dokonce zajde ještě i zkontrolovat balkon, než tomu chlapovi konečně věnuje nějaké peníze.

Hynek si všiml, že ho Zuzana pozoruje. Věděl samozřejmě, že ji popuzuje ona klidná samozřejmost, s níž pokoj kontroluje. Bezpochyby si myslí, že si on, Hynek – jak ona vždycky říká – na něco hraje. Jenomže on opravdu nic nepředstírá – on se prostě konečně našel. Věřil si. Už – díkybohu! – nebyl tím dřívějším kusem hadru. A ona, místo aby byla ráda, se ho pořád pokouší shazovat a srážet. Připadal si někdy jako učitel, který nastoupí na stejnou školu, kam kdysi dávno chodil jako žák: Ty nám nic nevykládej, Hynečku, my tě známe. Já sama jsem tě načapala, když jste v pětce vlezli s Motyčkovou do švédský bedny…

Konečně osaměli. Svalila se na jednu z postelí a zavřela oči. Balkonovými dveřmi, které Hynek nechal otevřené, přinášel teplý vítr zvuky a pachy moře.

„Tak co?“ řekl Hynek. „Jak se ti ten pokoj líbí?“

Přinutila se usmát.

„Hezkej,“ řekla ochable.

Všecko to bere jako chleba, pomyslel si zklamaně Hynek.

Všimla si, jak se zatvářil.

Bylo jí jich obou líto.