Vzkaz jako literární žánr

Hynek se probudil krátce po půl deváté. Max v pokoji nebyl. Přičichl si k prstům a ucítil Denisino pohlaví.

Chvíli se ještě pokoušel usnout, ale potom ztěžka vstal. S odporem posbíral své zmačkané a zakouřené šatstvo; z kapsy kalhot se na koberec vysypalo několik mincí, představující jeho veškerou momentální hotovost. S útrpným hekáním je posbíral a spočítal: měl čtyři a půl tisíce lir, takže si mohl koupit dvě zmrzliny.

Šel do koupelny. Na zrcadle byl Maxův vzkaz, napsaný hotelovým mýdlem:

Jsem na pláži. Přijď, bude tam fůra mladých holek…

Zašklebil se, ale úsměv mu nevydržel dlouho. Půjčil si Maxův strojek a oholil se. Chladně se pozoroval v zrcadle. Maxův zubní kartáček používat nechtěl, a tak si jen na ukazováček vymáčkl trochu pasty, nanesl ji na zuby a vykloktal si. Potom ustlal, vyvětral, vyšel ven a zamkl.

Dveře jeho pokoje byly rovněž zamčené. Několikrát rázně zaklepal, ale nic se neozvalo.

„Zuzano, otevři,“ zvýšil hlas.

Zabušil na dveře.

„Slyšíš? Otevři!“

V pokoji bylo ticho. Vztekle do dveří kopl a sešel dolů na recepci; s jistou úlevou zjistil hned dvě věci: že recepčního, který jim v noci rozměnil peníze, už vystřídala denní služba a že klíč od jeho pokoje visí na příslušném háčku. Požádal o něj, ale ještě než se vrátil nahoru, nahlédl opatrně do jídelny. Zuzana s Jakubem nebyli ani tam.

Hledal v pokoji nějaký vzkaz, ale žádný neobjevil. Postele byly ustlané a dávno vychladlé. Na balkoně visely oboje Zuzaniny plavky, takže, říkal si Hynek, na pláž nešli. Ze stolu zmizel fotoaparát. Nástěnný trezor, kde měl pas i veškeré marky, byl zamčený; klíč přirozeně nikde. Bohorovná samozřejmost, s níž si Zuzana přivlastňovala jeho vlastní peníze, ho znovu rozzuřila. Chvíli si pohrával s nápadem, že vyskočí na stolek pod zrcadlem a rozdupe jí všecky ty drahé krémy a šminky. Vzpamatoval se a šel do koupelny, kde se vysprchoval a vyčistil si pořádně zuby. Lámal si přitom hlavu, kde jsou. Znervózňovalo ho to. S tou ženskou se nedá žít! říkal si. Docela se už těšil na Maxe a jeho kamarády. A na Denisu s tou Irmou. Už se nemohl dočkat, až bude opět moci mluvit s příčetnými, racionálními, inteligentními bytostmi, které mají smysl pro humor, mluví anglicky, nepletou si neustále KDS s KDU-ČSL a nezamykají mu pokoj a peníze…

Oblékl si plavky, čisté tričko a natáhl si šortky. Z Jakubova nočního stolku vzal poznámkový blok a modrou fixu a sedl si ke stolu.

Nikdy ti neodpustím, že jsi do naší tzv. hádky v naprostém rozporu se vším, co jsme si mnohokrát závazně slíbili, tentokrát zatáhla nejen všechny ty cizí lidi, ale i Jakuba. Jestli bude večer zamčeno, vyrazím nejdřív dveře a hned po nich tebe. Zařiď se podle toho,

napsal zuřivě bez jediného zaváhání. Okamžitě papír z bloku vytrhl, zmačkal a strčil do kapsy. Stejně naložil i s dalším papírem, na který – už ne tak rychle – napsal:

Odpověz si na jedinou otázku: Co ti dává právo jednat se mnou takhle? Víš vůbec, co děláš? Zamykáš si dveře k budoucnosti – opravdu to chceš?

Pod následujícím listem prosvítala Jakubova kresba; nějakou chvíli na ni mlčky hleděl a představoval si různé věci.

Potom vytrhl papír až ze samého konce bloku a napsal na něj:

Zuzano, prosím tě, smažme ten hloupý včerejšek a nekažme dovolenou ani Jakubovi, ani lidem kolem nás, ani sami sobě. Vím samozřejmě, že ne všechny naše problémy jsou snadno smazatelné hlouposti – ale proč je proboha řešit teď?! Moc tě prosím, vzpomeň si na to, co jsme si před dovolenou slibovali.

Navíc mě znervózňuje, že nevím, kde jste. Doufám, že jste v pořádku a že se v klidu všichni sejdeme u večeře.

Hynek