Kdo je pan Petrescua paní Košťálová?

O většině svých postav Max již začínal mít celkem jasno – kromě paní Košťálové a pana Petresca. Všechny poznámky, které si k nim zatím udělal, později pokaždé roztrhal. Jistá záhadnost, provázející tuto dvojici od samého počátku, vzbuzovala ostatně nejen Maxovu zvědavost – odlišná příjmení a zhruba desetiletý věkový rozdíl byly už vděčným předmětem nejedné ženské debaty.

Max se jimi zabýval z poněkud odlišných důvodů.

Nevěděl si s nimi zatím rady.

Znervózňovali ho.

Překáželi mu.

Věděl, že kdykoliv se otočí doleva za sebe, narazí jeho pohled na kulatý, vždy vzorně oholený a navoněný obličej pana Petresca. A milý úsměv paní Košťálové – zrovna zakládala do fotoaparátu film. Max využil její zaneprázdněnosti a pozorně si prohlédl její obličej: viděl vrásky kolem hezkých očí, důlek na bradě a trochu rozšířené póry. Jenže ani takové detaily mu příliš nepomohly:

Seznámili se před lety v Bukurešti, jen několik dní po revoluci. Byla novinářka, a tak jela. „Od naší zvláštní bukurešťské zpravodajky Hany Košťálové,“ stálo potom vždycky v novinách. Matka jí články vystřihovala. Jméno Košťálová zatrhávala svítivě žlutým zvýrazňovačem. „Ale mami,“ řekla jí Hana po příjezdu s unaveným úsměvem. Byla unavená. Strašlivě se jí chtělo spát, ale nejprve si potřebovala důkladně vyčistit pleť. Vrátit se z Balkánu znamená totiž mimo jiné mít ucpané póry. I to je novinářské řemeslo. To lidé obvykle nevidí. Tu únavu, tu špínu. Ty věčně ucpané póry. Pokud se lidé o novináře zajímají, pak jenom o ty nezvěstné a zastřelené.

Připadalo jí to trochu nespravedlivé.

Tenkrát v Bukurešti chodila po prašných, rozstřílených ulicích. Brodila se haldami suti z rozstřílených domů. Kolem ní chodili zaprášení, ale šťastní lidé. Na protějším chodníku kdosi zbavoval velkou rumunskou vlajku ponižujícího socialistického emblému. Hana si připravila fotoaparát a vyčkávala. Měkké podvečerní slunce se jí opíralo do zad. Bude to dobrý snímek, říkala si. Před očima se jí vlnily barvy – červená, modrá, žlutá… Ta žlutá jí připomněla matčin zvýrazňovač. Když tupé nůžky konečně opsaly celý kruh, uviděla Hana v hledáčku své Minolty kulatou, vzorně oholenou inteligentní tvář. Připadalo jí, že i na těch několik metrů cítí její vůni…

Max už to ani netrhal…