Jolanin pragmatismus

Jolanin otec už po obědě na pláž nešel.

Na hodinku si zdříml a potom se s rozečtenou detektivkou, láhví minerálky a dvoulitrovou láhví červeného vína odstěhoval na balkon. Usadil se v jednom ze dvou bílých plastikových křesílek ve stínu betonového podhledu; obě láhve si postavil napravo od sebe, tak aby je měl stále na dosah. Víno si sice trochu ředil minerálkou a ledem, který si pokaždé, když šel na záchod, nabíral v lednici, ale i tak byl v pět hodin, kdy se vrátila Jolana, mírně opilý.

Jolana to poznala i přes dvojité sklo přivřených balkonových dveří, a to i navzdory tomu, že otec k ní seděl zády. Úplně jí stačilo vidět, jak otec pokyvuje hlavou a jak otevřená kniha leží na zemi, zohý­banými stránkami dolů. Pozorovala chvíli otcův zátylek a znovu si uvědomila, že jeho vlasy za poslední roky prořídly. Klimatizace běžela, ale v pokoji byl i tak cítit kouř. Matka seděla u toaletního stolku a soustředěně cosi psala; zdálo se, že příchod své dcery zatím ještě nezaznamenala. Stolek stál poměrně daleko od okna a navíc byl trochu zastíněný shrnutým závěsem, takže neměla na psaní dostatek světla a musela si rozsvítit obě žárovky nad zrcadlem; v tuto denní hodinu to působilo divně.

„Proboha co to zase píšeš?“ řekla Jolana otráveně. „Nemáš snad dovolenou?“

Matka nepřítomně vzhlédla a roztržitě se na dceru usmála. Tajuplně pokrčila rameny a pokračovala v práci.

Popelník vpravo od ní byl plný.

Jolana jí nahlédla přes rameno.

„Co to zase je? Právní rádce pro turisty? Nebo Dějiny Itálie?“

„Tvůj přítel Max mě požádal, abych mu to celé přehledně sepsala,“ řekla matka hrdě.

Jolana zaznamenala, že má úplně studené ruce. Venku je devětadvacet stupňů, a ona má studené ruce. Vypnula klimatizaci – otec ji beztak za chvíli zase zapne.

„Říkal, že to možná použije,“ řekla matka. „Nemluvili jste o tom spolu?“

Jolana viděla její skrytou dychtivost.

„Zatím ne,“ řekla neurčitě.

Vyšla za otcem. Dveře nechala otevřené, aby se místnost vyvětrala.

„Pijeme před večeří?“ řekla mu káravě a laskavě zároveň. „Co budeme dělat po večeři?“

Sklonila se a políbila ho na tvář.

„Tohle je naprosto fantastické víno,“ zvěstoval jí ihned otec, očividně ve snaze přesvědčit sebe i ji, že by přece nikdy jen tak za odpoledne nevypil více než litr laciného stolního vína, nýbrž že se tak dnes stalo pouze proto, že to bylo víno zcela mimořádné kvality.

„Dej si taky skleničku,“ vybízel ji.

Zavrtěla hlavou. Náhle se jí zdálo, že slyší ruštinu. Vyklonila se přes zábradlí: dole u kuchyňských dveří krmil Oleg kočku. Pozorovala jeho snědý zátylek. Když se napřímil, zamávala mu. Hezky se usmál.

„Klidně bych tu ještě tejden zůstal,“ řekl náhle otec. „Klidně i čtrnáct dní.“

Rychle přemýšlela, co odpoví.

„Já taky. Ale ne s těma ubohejma třiceti markama, co nám zbejvaj,“ řekla co možná drsně.

Strojený pragmatismus. Její obvyklý způsob, jak zahnat city, které ji hrozily přerůst.

Otec pohrdavě mávl rukou.

„Peníze by se vždycky nějak sehnaly,“ řekl sebevědomě. „Klidně bych jim tady třeba pomáhal v kuchyni.“

Jolana na něj užasle pohlédla. Ve firmě měl pod sebou celou divizi lidí – a tady by chtěl pomáhat v kuchyni?

„Úplně klidně,“ opakoval otec.

Bylo jí ho líto.

„Pomáhat v kuchyni?“ řekla opět co možná drsně. „Nepil jsi?“