Zima, zimička

Světlo měklo a zlátlo a řidiči protijedoucích vozů postupně rozsvěcovali reflektory.

Jakmile oranžový kotouč zmizel kdesi za kopci alpského předhůří, v autobusu se ponenáhlu ochladilo. Cestující uzavírali přívod studeného vzduchu z klimatizace. Pamela si k nim otočila své sedadlo; zkřížila ruce, pohladila si nahá ramena a udělala zimomřivé, ale velmi půvabné gesto. Potom se zářivě usmála a dlaněmi si několikrát přejela nahá opálená stehna. Nato uchopila palubní mikrofon, zapnula ho a odkašlala si. Max zaznamenal, že své odkašlání umí obdivuhodně skloubit s kratičkým trylkem zvonivého smíchu.

Proboha ne, pomyslela si Jolana s úpěnlivostí, která ji překvapila.

Helga strčila loktem do klimbající Šarloty.

„Bude hlášení,“ informovala ji.

„Brrr,“ pravila průvodkyně do palubního mikrofonu. „Zima, zimička.“

Znovu se oslnivě usmála.

Po její zprávě následovalo krátké ticho.

„Baže, ochladilo se nám,“ řekl nahlas Ignác.

Několik účastníků se vyklonilo ze svých sedadel, aby na vlastní oči spatřili autora oné drobné glosy.

„Mám poprosit pana řidiče, aby trochu zatopil?“ řekla průvodkyně, starostlivě a mazlivě zároveň. Znovu si pohladila nahé paže.

Třeba se tady před náma převlíkne, napadlo Maxe. Ta myšlenka ho okamžitě ovládla.

„Ano!“ zvolalo několik starších účastníků.

„Ne!“ zaprotestovali neméně rozhodně ostatní.

Jolanina matka byla odjakživa zimomřivá, a nyní se v ní navíc probudil sportovní duch.

„Ano!“ zvolala dříve, než ji Jolana stačila zadržet.

Šarlota s Helgou jí zatleskaly, až se jim třásly fialové přelivy.

„V červenci topit!“ řekl nahlas Jolanin otec, který naopak horko nesnášel. „Blázni!“

Šarlota se zeptala Helgy, co Jolanin otec říkal, a potom na něho napůl žertem a napůl vážně vyplázla jazyk. Jolana si při pohledu na ta beznadějně svraštělá ústa, špatně namalované rty, jaksi příliš krásné porcelánové zuby a ošklivý fialový jazyk umínila, že ona po šedesátce nikdy na nikoho jazyk nevyplázne.

Průvodkyně udělala malebné bezradné gesto a roztáhla ústa do nádherného úsměvu.

„Vy se tak hezky smějete, slečno průvodkyně,“ řekl Ignác. „My už jsme se do vás úplně zamilovali. Doslova jste si nás tím svým úsměvem získala.“

Několik cestujících se zasmálo.

Převlíkne se, říkal si Max. Tutově se převlíkne. V prsou a ve spáncích cítil známý tlak. Nutil se dívat z okna: v setmělém údolí, které se otvíralo vlevo pod silnicí, protékala jakási malá říčka plná oblých kamenů. Její hladina, zvlněná proudem, odrážela poslední zbytky denního světla.

„Tak to uděláme tak: Komu je chladno, tak ať se trošičku přioblék­ne – například mně,“ řekla průvodkyně žertovně. Potom zvážněla: „Ne, vážně. Kdyby vám byla zima i potom, klidně řekněte, nebojte se, a poprosíme společně pana řidiče, aby maličko, docela malounko přitopil.“

Usmála se na pana řidiče, z cestovní kabely si vyndala růžovou teplákovou soupravu a znovu se posadila. Sedadlo nechala otočené směrem k cestujícím. Tak se ukaž, říkal si Max naoko lhostejně. Pamela si však nejprve oblékla tepláky a bundu; zalovila pod ní a zručně si stáhla ramínka šatů. Ale ne, zalitoval Max. Stočil svůj pohled na převlékající se paní Jituš, která s lhostejností prakticky založených žen, dávajících před ostychem přednost osobnímu pohodlí, právě vystrkovala do uličky tlustý ošklivý zadek v žlutočerných puntíkovaných kalhotkách.

Připadalo mu, že je to obličej, který se mu vysmívá.