Mámivá vůně ibiškových květů

Ignác se po příchodu do jídelny zamyšleně zastavil. Vzápětí česky informoval procházející servírku, že venku slunce už dávno otevřelo rudé ibiškové květy, přičemž uvolnilo jejich mámivou vůni, takže by prý byl smrtelný hřích trávit byť jen jedinou další minutu tak nádherného rána uvnitř.

Servírka se zmateně usmívala.

„Rádi bychom se nasnídali venku,“ řekl Oskar německy.

Servírka šťastně souhlasila a odběhla pro tři podnosy.

Hladina bazénu byla lesklá a hladká. V korunách pinií štěbetali ptáci. Vzduch byl ještě svěží a ibišky skutečně voněly. Ignác položil tác se snídaní na nejbližší stolek, shýbl se a položil svou dlaň na sluncem ohřáté dlaždice. Potom se napřímil a labužnicky si vsunul do úst plátek pršutu.

„Miluji Středomoří,“ vysvětlil Maxovi.

Ve dveřích se objevila Zuzana a s jistým odstupem za ní přicházel Hynek. Zatímco on – byť poněkud rozpačitě – snídajícím přátelům krátce pokynul, Zuzana po nich pouze sklouzla nevidoucím pohledem a spěšně prošla zahradou na ulici.

„Zuzano!“ zavolal na ni Hynek.

Znělo to prosebně a rozzlobeně zároveň. Zuzana pod vlivem jeho hlasu skutečně na dva či tři kroky postřehnutelně zvolnila; vypadalo to, že se přece jen zastaví, ale náhle jako by si cosi uvědomila – a rozběhla se ještě o poznání rychleji.

Hynek se za ní chvíli mlčky díval a potom si přisedl k Maxovi a jeho společníkům.

„Dobrou chuť,“ řekl sarkasticky.

Ignác ho upozornil na mámivou vůni otvírajích se ibiškových květů a trval na tom, že pan poslanec musí bezpodmínečně ochutnat kombinaci pršutu a vodního melounu.

„Předpokládám, že jste rovněž slyšeli tu její noční interpelaci,“ řekl Hynek s plnými ústy.

„Aby ne,“ řekl Ignác bezmála spokojeně. „Tu snad neslyšela akorát Šarlota.“

„To se stává,“ řekl Max. „I v nejlepších rodinách.“

„Brali jsme se ve dvaceti…“ řekl Hynek jakoby na vysvětlenou.

Maxovi vzhledem k jeho vlastním zkušenostem připadalo, že to skutečně vysvětluje mnohé.

„Nebylo to tak hrozný,“ snažil se Hynka uklidnit Oskar.

„Obávám se, že bylo,“ vzdychl Hynek. Vzhlédl: „Chápu, že se lidem občas chce křičet – všichni k tomu máme občas nějaký ten důvod – a snad na to máme i právo. Ale rozhodně nemáme právo otravovat svým křikem ostatní. Prosil jsem ji, ať toho proboha nechá – už kvůli Jakubovi – ale nebyla k zastavení.“

„Manželství,“ řekl Ignác suše, jako by i tohle jediné slovo bylo dostatečným vysvětlením.

Oskar mu věnoval vyčítavý pohled.