Born to be wild

Vrátili se dovnitř pokoje, aby jej připravili na příchod hostů. Oskar ustlal Ignácovu postel a posbíral Ignácovy poházené svršky; potom šel uklidit koupelnu.

„Ukliď si aspoň ten bordel na nočním stolku,“ volal na Ignáce.

Ignác jen mávl rukou, ale potom za Maxovy pomoci onu změť cigaret, prospektů, suchých broskvových pecek, fotografických filmů, starých novin, sušenek a opalovacích a lubrikačních krémů přece jen shrnul do velké igelitové tašky. Zaklepání se ozvalo takřka vzápětí.

Max šel otevřít – už podruhé toho večera stál za dveřmi někdo jiný, než koho původně očekával.

„Nazdárek,“ pravila Jolana. „Ať žije česká literatura a její přední představitelé. Není tu, prosím tě, můj otec?“

Byla nepatrně opilá, ale byl to onen druh bystré opilosti, který Maxovi nikdy nevadil; Jolanu kromě toho viděl rád.

„Není,“ usmál se přátelsky. „Měl by tu být?“

„Samozřejmě neměl – ale obávám se, že tu každou chvíli bude. Seděla jsem s ním na baru a ty dvě dívenky nás velice horlivě zvaly na dvěstěčtrnáctku na mejdan – ani jsem nevěděla, že je to tvůj pokoj.“

„To je kluků,“ řekl Max. „Pojď dál.“

Otevřel dveře dokořán a rozmáchlým gestem Jolanu pobídl. Jolana vstoupila, pozdravila všechny přítomné a potom nasála nosem vzduch.

„Čichám čichám člověčinu…“

Podívala se Ignácovi do očí, aby si potvrdila své podezření.

Oskar jí přepustil své křeslo a Ignác pro ni začal balit novou cigaretu.

„Ale kde je teda otec?“ vzpomněl si Max.

„Asi šel s těma holkama na pokoj,“ řekla Jolana. „Ještě štěstí, že pro nás přišly, protože otec se už chystal počít s tou fousatou barmankou dítě.“

„Krása je v očích toho, kdo se dívá,“ zasmál se Hynek.

Max byl rád, že už se Hynek aklimatizoval.

„A cože dneska tak sólo, pane poslanče?“ řekla Jolana, napodobujíc matčinu výslovnost; Ignác jí podal zapálenou cigaretu – bylo zřejmé, že ji nedrží poprvé.

„Ále,“ zasmál se Hynek.

„Žádná z obou koaličních stran nenalezla potřebný konsensus ohledně noclehu,“ řekl Ignác.

„Kandiduj,“ řekl Hynek. „Máš předpoklady.“

Někdo zaklepal. Tentokrát šel otevřít Oskar.

Denisa mu vrazila láhev vína a úplně božský pistácie a nasála vzduch.

„Ááá… Born to be wild, že jo?“

„Jasně,“ smál se Hynek.

Jolanin otec předal hostitelům láhev říčanské vodky a sadu plastikových kelímků.

„Skvělý!“ řekl Ignác.

Oskar neřekl nic.

„Proč nesedíte venku?“ usmíval se Jolanin otec. „Venku je přímo fantastická noc.“

„Fantastičtější než ta fantastická barmanka?“ řekla Jolana. „Fan­tastičtější než ty naprosto fantastický slunečnice?“

„Je to možný, slečno?“ přisedl si Jolanin otec s širokým úsměvem k Irmě, „vlastní dcera si ze mě dělá bohapustou srandu…“

Měl skvělou náladu.

Jolana si všimla, že se hřbetem dlaně dotkl Irmina opáleného stehna.

„Ona to tak nemyslí,“ usmívala se Irma.

Nepatrně se odsunula, natáhla se ke stolku pro pár pistácií a přemýšlela, kam si asi sedne Deniska.

Oskar s Maxem rozlévali pití.

„Musíte to holt pít z těch samotnejch kelímků,“ řekl Max. „Někdo nám totiž ukrad ty hnědý podšálky…“

Jolana se smála spolu s ostatními. Líbilo se jí, jak Max vždycky zdvihne oči od skleničky, kterou právě naplnil. Potom si všimla Ignácových zad.

„Teda ten je ale spálenej!“ řekla Oskarovi.

Oskar nepřítomně kývl. Zrovna si představoval ten pach vychladlých popelníků, který bezpochyby ucítí, až se ráno probudí. A všecky ty špinavé skleničky a pistácie zašlapané do koberce.

Denisa na Ignáce krátce pohlédla.

„Ale já přece chci být sežehnuta!“ zadeklamovala. „To řekla Sapfó.“

Posadila se před Hynka na koberec a záda si nenuceně opřela o jeho skrčená kolena; když si upravovala sukni, Max na okamžik zahlédl bílý trojúhelník jejích kalhotek.

„Vy nic nepijete,“ vyčetl Irmě Jolanin otec a podal jí kelímek s vodkou. „Tak na tu naši dovolenou!“

Jolana zalétla pohledem k Maxovi a Max se na ni usmál. Podíval se do oken Pamelina pokoje: byl stále zhasnutý. Jak ji znal, určitě už dávno spala.

„Na naši dovolenou!“ řekla Irma. Donutila se k milému úsměvu.

Také ostatní pozdvihli číšky.

„Tak na dovolenou!“

Irmě bylo trochu horko a přemýšlela, jestli by si mohla svléknout tričko a zůstat jen v té modrobílé podprsence. Sice se prakticky vůbec neliší od plavek, říkala si, ale působilo by to možná divně.

„Já nemůžu,“ řekla naoko zděšeně Jolana, když se k ní znovu dostala cigareta. „Kdyby se to dozvěděl tatínek, tak by mě snad zabil…“

Pohlédla vesele na otce.

„Kdepak náš tatínek a kouření marihuany,“ pokračovala. „Možná kdybych třeba kouřila slunečnice, tak snad, ale kouřit trávu, to nikdy.“

Zkušeně vdechla kouř.

„Vlastní dítě si ze mě dělá srandu,“ řekl Jolanin otec, ale velkoryse se usmíval. Vytvořit jakoukoli generační propast bylo to poslední, co by si nyní přál, a tak potlačil svůj vnitřní nesouhlas a spokojil se s pouhým odmítnutím.

„Kuřte si, mládeži, co chcete,“ usmíval se velkoryse. „Já zůstanu u své vodky.“

Irma si říkala, že by takhle chtěla vycházet se svým otcem. Nesměl by ji ale – jako ten Jolanin – pořád osahávat. Posunula se. Už se ani nesnažila, aby to vypadalo nenápadně. Pracky pryč.

„Tohle je moc a moc krásný mejdan,“ řekl Ignác.

Zvláštním, hezkým způsobem se zasmál, objal protestujícího Oskara a políbil ho. Potom si ze stolku přitáhl Jolaniny klíče s velkou dřevěnou hruškou a přiblížil si ji k ústům.

„A já jsem si pro vás připravil moc a moc krásnou pohádku o malinkatém mořském koníčkovi. Takže si hezky opřete hlavičky o postýlky nebo o kobereček, šlukněte si travičky a poslouchejte: Bylo nebylo, dávno tomu, žil byl, tavárišč adín, konkrétně tedy malý mořský koníček. Samozřejmě že malý mořský koníček nežil jen tak někde v čudu, alébrž na mořském břehu, a jasně že nežil sám, ale s malou, ba přímo malinkatou mušličkou Perličkou.“

„Ha ha ha,“ smála se Jolana.

„A ta malinká mušlička Perlička maličkému mořskému koníčkovi četla celé dny maličké, ale strašlivě otravné pohádečky, a to malého mořského koníčka děsně iritovalo, a tak jednoho ráníčka, zrovna když sluníčko Zlatíčko polechtalo zlatým paprskem mušličku Perličku na hlavičce, vzal sekyrečku a rozmlátil Mušličku na úplně, ale úplně malinkatý sračky.“

Díky smíchu zřejmě přeslechli klepání – nyní už se ozývalo velmi důrazně. Max se líně zdvihl.

Hynek se usmíval, ale bylo znát, že znejistěl.

„Jestli něco, tak tu nejsem,“ řekl opatrně.

„A kde jsi?“ řekla Irma.

„Jinde,“ zasmál se Hynek.

„He’s high as a kite,“ otočila se k Irmě Denisa, ale když zjistila, že Irma sedí na posteli jen v podprsence, zatvářila se, jako že nemůže věřit svým očím.

Polib si, pomyslela si Irma. Jolanin otec už naštěstí podřimoval.

Max si položil ukazováček na ústa, šel do předsíně a otevřel. Za dveřmi stála Zuzana. Měla napuchlý nos a červené oči.

„Je tady?“

„Kdo?“ řekl s úsměvem Max.

Už v tom příjemně lítal, ale to náhlé ticho a Zuzanin vpád mu příjemné nebyly.

„Hynek.“

„Není.“

Opsal hlavou lhostejnou kružnici.

Zuzanina brada se zachvěla, ale potom v ní převážil vztek.

„Jste hajzlové! Oba.“

Pusa se jí zkroutila do nepěkného úšklebku.

Max se vrátil do pokoje.

„Tak jste to slyšeli.“

Hynek rozpačitě pokýval hlavou.

Denisa mu pohladila skráně.