Kdo je kdo(2)
„Tak ještě tu máme tyhle dva pány na holení,“ ukázala Pamela prstem na Ignáce s Oskarem a potom spočinula dvěma významnými, dlouhými pohledy na Hynkovi a na Maxovi, „a po nich přijde to nejzajímavější!“
Bylo zřejmé, že si neomalenost svého výroku – nejen vůči oběma Maxovým kamarádům, ale koneckonců vůči všem, kteří se až dosud představili – vůbec neuvědomuje.
„S námi se nezdržujte, slečno průvodkyně,“ řekl hlasitě Ignác, aniž si – jako dosud jediný – stoupl. „My jsme jenom dva úplně bezvýznamní homosexuálové.“
Oskar pozoroval pláž a moře.
„My jsme jenom dva řadoví teplajzníci,“ zasmál se Ignác.
Max k němu vzhlédl s jistou obavou, ale jeho smích mu připadal v pořádku: byl uvolněný a lehkomyslný. Osvobozující.
Ostatní rekreanti se zvýšeným zájmem vzhlíželi k jejich stolu.
„Ale jděte,“ řekla Pamela.
S nejistým úsměvem se rozhlédla.
„Já to říkal,“ řekl Jarda.
Nepřátelsky si Ignáce měřil.
„No jo. A co je horší: My nejenže nemáme největší životní sen,“ řekl pochmurně Ignác a pohlédl na Irmu s Denisou, „my dokonce nemáme ani koníčky!“
„To zas nelži,“ osmělil se Oskar, „ty přece hrozně rád pozoruješ vosy!“
„V koši,“ řekl Pamele Max. „Abychom byli přesní.“
Jídelnou zavládl všeobecný informační chaos, jehož přímým důsledkem byl rádobydiskrétní šepot. Šarlota s Helgou se zvědavě postavily.
„Oni jsou homosexuálové?“ zeptala se Zuzana šeptem svého muže.
„Ano,“ řekl Hynek.
Přál by si, aby se jeho žena tvářila jinak. Pokud možno méně udiveně. Kde žije?
Jakub nevěřil svým uším: Takže oni jsou taky homouši – a docela klidně o tom nahlas mluví! Dokonce se ještě smějí! Nechápal, jak to dokážou – a záviděl jim. Nemohl od nich odtrhnout oči. Přemýšlel, jestli by to taky měl říct.
U stolu číslo 1 se mezitím rozvinula hlučná debata o homosexuálech, nemoci AIDS a drogové závislosti. Pamela se pokusila uchopit organizaci večera znovu do svých rukou.
„Takže to bychom měli,“ volala hlasitě, „a nyní bych chtěla poprosit, aby se nám všem představil pan poslanec z parlamentu s rodinou.“
Sál se posléze přece jen ztišil.
Poslanec z parlamentu byl docela mile sebeironický a profesionálně věcný. Představil především svou ženu a syna a potom – už z titulu své funkce – pohotově a vtipně zodpověděl dosti hloupý dotaz od stolu číslo 1. Jeho projevu, říkal si Max, se nedalo nic vytknout – což bylo právě to, co Zuzaně, když o tom tak přemýšlela, vlastně vadilo vůbec nejvíc.
„Děkujeme,“ poděkovala poprvé toho večera Pamela a potom obřadně položila ruku na Maxovo rameno: „Pana spisovatele vám také jistě nemusím představovat.“
Max se zlehka nazdvihl, ale když levým ramenem narazil do Pamelina ňadra, zase si rozpačitě sedl. Pamela ho pak – v logickém rozporu se svým předchozím tvrzením – představila sama, a sice jako známého autora a humoristu, který se hrozně dobře čte a který se jí svěřil, že každý den napíše jednu stránku, takže za rok má hotový celý román.
Šarlota – jako jediná – zatleskala.
Denisa s Irmou si vyměnily krátký pohled.
„Takhle jsem to ale neřek,“ protestoval chabě Max.
„To je jedno, řekls to hezky,“ řekl Ignác. „My ti rozumíme.“
„On je taky homosexuál?“ zeptal se Jakub nahlas otce.
„Ne.“
Max se rezignovaně zasmál.
Jolana na něj chápavě mrkla.
„Takže kdo nám zbývá?“ řekla Pamela a rozhlédla se. „Asi… už jenom já.“
„To nejlepší nakonec!“ zvolal Ignác.
Pamela pravila, že – jak už asi všichni vědí – se jmenuje Pamela a že před týdnem s vyznamenáním maturovala na střední ekonomické škole, obor cestovní ruch, kde také několikrát získala titul Miss ekonomka. Ve svém volném čase prý ráda jezdí na horském kole a poznává zajímavé lidi. Má ráda meruňkovou marmeládu a Mozarta. Toho údajně doslova zbožňuje. Jejím největším životním přáním je, aby už nebyly žádné války a aby všichni lidé na světě žili v míru.
„Amen,“ řekl Ignác.
„Tak,“ řekla Pamela, „a já jim jdu říct, že už můžou nosit večeře.“