Žlutá vodní kola

Neočekávanou změnu Hynkovy podivně sentimentální nálady způsobila až – světe, div se – šlapací vodní kola.

Byla to Irma, koho napadlo, aby si je na hodinku vypůjčili. Hynek, Denisa a zejména Oskar se k jejímu návrhu stavěli sice zpočátku dosti rezervovaně, ale na její naléhání nakonec všichni souhlasili. Oskar s Ignácem zaplatili jedno a Denisa s Irmou druhé, neboť Hynek, poslanec Českého parlamentu, neměl ani floka. Na okamžik ho znovu ovládl vztek a nenávist k Zuzaně. Plavčík jim žlutá laminátová kola, pohupující se v mělkém přílivu u břehu, zručně odvázal; Denisa i Irma chtěly k pedálům, a tak si sedl nad ně, na jakýsi stylizovaný kapitánský můstek. Dívky zabraly; šlo to dost ztěžka. Na břiše, na opálených stehnech a na lýtkách se jim ostře rýsovaly svaly.

„Přidejte!“ poroučel vesele Hynek.

Plavba, vlnky pleskající u přídě i svěží vítr, který předtím na horkém písku postrádal, v něm vyvolaly jakousi dávno zapomenutou klukovskou radost. Zamával Láďovi, který je ze břehu filmoval.

„Do Tichomoří!“ volal na Irmu.

Brzy dohonili Ignáce s Oskarem, kteří až dosud v nevyhlášeném závodě vedli; Ignác, který v jedné ruce držel plastikovou láhev s červeným střikem, se jejich plavidlo pokoušel zachytit, ale vyklonil se příliš daleko a spadl do vody. Láhev ovšem neupustil. Irma skočila za ním a Ignác jí láhev podal, aby se také napila.

„Fuj. Že na to máte po včerejšku ještě chuť,“ řekla Denisa, ale když Irma s lahví připlavala k chromovanému žebříku na zádi, lokla si přece jen také; potom předala víno Hynkovi.

„V životě jsem postupně chtěl být námořníkem, pak fotbalistou, potom učitelem a nakonec poslancem. Nyní chci být opět námořníkem,“ volal Hynek. „Kruh se uzavírá.“

Oskar si všiml, že jim ze břehu mávají Pavlík a Petřík.

„Vidíte to?“ volal Ignác. „Vidíte ty nadšené děti? Vidíte ta radostná světélka v jejich očích? Takový hrad, jaký jim vždycky postavím, totiž umí postavit jenom hoša. A ta kurva papež nám přitom zakazuje adopce!“

„Ignáci,“ řekl Oskar.

„Není to pravda?“ smál se Ignác. Vylezl až na samý vrchol plavidla, lokl si z láhve a nejistě se postavil.

„Kterým směrem je Řím?“ chtěl vědět.

Denisa s Irmou mu pobaveně ukázaly správný směr; Ignác se otočil a povážlivě se zakymácel.

„Svatý otče,“ zvolal hlasitě, „vyslechni mne!“

„Ignáci,“ řekl Oskar o něco naléhavěji.

„Vysvětli mi, Svatý otče, jedinou věc: když může adoptovat děti Woody Allen a Mia Farrow, proč ne my?!“

Ignácův tázavý pohled směřoval nad bělavými čepečky vln k Římu.

„Tohle mi prosím tě vysvětli. Neurotik a hysterka můžou. My nemůžem. Proč?“

Svatý otec podle očekávání mlčel.

„Já ti povím proč,“ odpověděl si Ignác sám. „Protože ho strkáme do špatný dírky!“

„Ignáci!“ řekl prosebně Oskar.

„Jen si to poslechni,“ řekl Ignác nemilosrdně, „vysvětluju to i tobě. Poslouchej: Bůh nás onvíproč stvořil se třema dírkama, přičemž onvíproč trval na tom, abysme používali tu prostřední. I proto Pán pravil: Milujte se a množte se, ale chraň vás já používat tu hříšnou krajní dírku. Čili: když používáš tu správnou dírku, jsi správný rodič a společnost ti dovolí děti adoptovat. Můžeš je potom třeba každý večer osahávat nebo fackovat nebo je nechat výchovně čtyři dny bez jídla, to je v pořádku – hlavně když používáš tu správnou, požehnanou dírku.“

Jedna z vyšších vln v příští chvíli nazdvihla jejich plavidlo více než jindy, a když se z jejího hřbetu propadali znovu dolů, Ignác sklouzl a zřítil se do vody podruhé. Oskar pro jistotu skočil za ním.

„A naši poslanci,“ křičel Ignác na Hynka z Oskarova náručí, zavíraje oči před slanou vodou, „toho dealera víry ještě podporujou!“

„Já jsem pro adopci,“ hájil se Hynek. „Na mě nekřič.“

„Nevšímej si ho,“ řekla tiše Denisa. „Je vožralej.“

„Tak tebe ušetřím,“ volal Ignác. „Ale všechny vostatní posrance zabiju. A toho Poláka, kterej si myslí, že je ředitelem zeměkoule, taky!“