A když přijdou k moři,i skály se jim dvoří

Když Max vylézal z vody, všiml si, že přicházejí Šarlota a Helga.

S tichým údivem spočinul očima na jejich úboru. Věděl sice, že se móda často inspiruje i oblečením z let dávno minulých, nicméně zapochyboval, zda současný módní trend už skutečně rehabilitoval i ony švestkově modré a ostře žluté kostýmky ze syntetického úpletu, ve kterých nyní přicházely na pláž obě staré dámy; po pravdě řečeno měl dokonce jakýsi neurčitý pocit, že se k tomuto typu letních úborů, jež se nosily snad někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, móda už nevrátí. Při bližším pohledu – jež nebyl zcela prost jistého pobaveného soucitu – nadto zaznamenal, že Šarlotin modrý krepsilon je na mnoha místech značně vytahaný a že Helžin letitý úplet je posetý bezpočtem zacuchaných žmolkovitých nití; bylo zřejmé, že oba plážové komplety mají své nejlepší období už za sebou – a to zatraceně dlouho.

Štouchl do Ignáce.

„Koukněte na starou gardu, jakou maj v těch šatech dardu,“ zarecitoval.

Ignác, který neměl sluneční brýle, si zastínil rukou oči. Helga vybrala slunečník jen pár metrů vlevo od nich, vedle Hynka, Zuzany a Jakuba. Otec se synem byli zrovna ve vodě a Zuzana, která se tak oběma důchod­kyním ocitla nejblíž, rychle vstala a pomohla jim sklopit opěradlo lehátek. Helga trochu stroze poděkovala, ale Šarlota pohladila Zuzaně paži.

„Pojedete taky do Benátek?“ dotazovala se.

„Ještě jsme se nerozhodli,“ řekla Zuzana. „Ale asi ano.“

„Seznámila jsem se tam před válkou s nebožtíkem manželem,“ informovala Zuzanu Šarlota.

Helga zdvihla oči v sloup, útrpně se na Zuzanu podívala a odvedla Šarlotu za paži jako neposlušné děcko. S nečekanou prudkostí jí vrazila do rukou objemný balík pestrobarevné látky, známé Maxovi i ostatním již z autobusu.

„Radši mi to pomoz přidělat!“ utrhla se na ni.

Společnými silami látku zavěsily po obvodu slunečníku, čímž jej okamžitě změnily – připadalo Maxovi – v cosi jako polní stan duševně chorého maurského vojevůdce. Nato zmizely uvnitř.

„Ukazovala jsi té ženské dokonce fotku!“ uslyšel Max Helžin zvýšený hlas, „copak si nevzpomínáš?!“

Potom se už naštěstí převlékaly mlčky. Látka se chvílemi zavlnila. Dva německy mluvící chlapci, zjevně přilákaní dosud neznámou plážovou atrakcí, stan zvědavě obestoupili a o čemsi se dohadovali: podivné nápisy jako Masarykova vyšší dívčí nebo Šarlota patrně nechápali; rozuměli zřejmě jen slovu Helga. Ignác ani Max německy neuměli, ale v jedné chvíli zaslechli slovo cirkus.

To je pobavilo.

Vzápětí se však vyděsili, neboť dětské prsty si už v látce začaly hledat skulinu.

„Nein! Frbotn!“ křikl Ignác. „Bezect!“

Chlapci polekaně uskočili a Zuzana je s omluvným úsměvem vystrnadila. Ignác jí poděkoval pohledem.

„To bylo o chlup,“ řekl.

Bylo zřejmé, že o čemsi uvažuje.

„Nechtěl bych vidět dovnitř,“ poznamenal.

„Nestraš,“ řekl Max, ale když pak viděl, jak nejisté jsou na nepevném písčitém podkladu jejich kroky, jak se sotva sunou a jak se opírají jedna o druhou, nepřestávajíce ovšem na všechny strany rozdávat koketní, sebevědomé úsměvy, hrdlo se mu sevřelo.

Život je boj, říkal si při pohledu na jejich bledou, ochable visící kůži, nehezky vystupující kosti, tlusté zadky, vyhublá svraštělá ňadra, bezpo­četné vrásky a kožní převisy, stařecké pigmentové skvrny, vystouplé čer­vené bradavičky, černé a stříbrné chlupy a klikaté uzlíky křečových žil.

Život je boj, opakoval.