Hnědé podšálky

„Řekneš jim to ty, Karle?“

Karel mlčel, rty přísně semknuté. Jeho oči sledovaly vzdálený obzor, jako by se tam někde mohlo skrývat místo, kde se hnědé podšálky navždy ztrácejí.

„Řekni jim to ty, Kájo,“ řekl tiše.

„Dobře, Karle.“

„Něco ti řeknu, Kájo: Já už ani nemám sílu o tom mluvit.“

„To věřím, Karle.“

„Pokaždý se jim to několikrát důrazně opakuje – a pokaždý se jich nejmíň deset ztratí. Chápeš to? Já teda ne.“

„To víš, Karle, lidi…“

„Někdy mám, Kájo, pocit, že bych se moh kvůli těm zasranejm podšálkum docela klidně zbláznit…“

Karel se až zajíkl.

„Znáš ten pocit?“ dodal posléze.

„To si teda, Karle, piš, že ho znám. Zatraceně dobře ten pocit znám!“

Karel souhlasně kývl.

„Já ti něco řeknu, Kájo,“ řekl pomalu, jako by pečlivě vážil každé své slovo: „Jestli se jeden jedinej podšálek ztratí, tak za sebe tentokrát neručim!“